Článek
Čím to, že staré továrny působí tak velkolepě, zatímco ze současných je cítit akorát snaha ušetřit?
Moc si to neidealizujte, hospodářská činnost byla vždy postavena na profitu, jen každá doba měla jiné preference. Tovární budovy tehdy i dnes fungovaly jako firemní vývěsní štít, ale jazyk a estetika se posunuly a symbolem reprezentativnosti je dnes víc jen logo, značka. To neznamená, že se už nestavějí architektonicky hodnotné industriální stavby, ale je jich méně. Ty starší nás oslovují také proto, že jich ubývá – třeba cukrovary už téměř vymizely. Zapomínáme, že mnohé areály byly na svou dobu mimořádně velké a hřmotné a zasahovaly negativně do krajiny i měst. Na druhou stranu vedly k jejich rozvoji. Průmyslové dědictví v sobě nese toto napětí.
Montovny nepotřebují být mimořádné – firma vyčerpá pobídky a hurá do Asie...
Industriální éra je pryč, nebo se přinejmenším rychle vytrácí. Haly budí dojem velkorysého prostoru. Jenže hlavně proto, že v nich něco chybí. V naprosté většině už nenarazíte na původní technologie. Život se zastavil. Jestli mám jmenovat jednu věc, která je typická pro nahlížení na průmyslové dědictví, je to pocit zmaru. Jsou to místa, kde cosi skončilo. Průmyslové objekty v sobě mají zakódovaný jakýsi sebezničující podtext, protože technologický vývoj stojí na vylepšování, na nových postupech a objevech, takže stavba, vybudovaná s vizí trvalého dosahování výjimečných výsledků, se od zahájení provozu rychle blíží vlastnímu konci. Střet ambicí, vizí i iluzí a zániku je rysem moderní doby.
Zájem o industriální dědictví u nás odstartovalo zboření pražského nádraží Těšnov přesně před třiceti lety.
To je asi taková lidská vlastnost: že si mnohého začneme všímat, až když nám to mizí před očima. Ovšem v případě Těšnova to neznamená, že by předtím nikdo neupozorňoval na fakt, že jde o výjimečnou stavbu. Její demolice byla spíš mezníkem, který zmobilizoval veřejnost. Obdobně se ostatně zrodilo i světové hnutí za záchranu průmyslového dědictví, jen to bylo v západní Evropě o víc než dvě desetiletí dřív – nastartovalo ho bourání londýnského nádraží Euston. V tu chvíli zesílil zájem jiného druhu než jenom ten poháněný nostalgií a obdivem k technickým památkám. Rozhodující bylo zjištění, čím podobné objekty obohacují současný život a prostředí a že jejich zánik znamená ztrátu.
Dnešní vlna zájmu o industriální dědictví je nepřehlédnutelně i generační. Na jeho mapování spolupracuji s lidmi, kterým je mezi pětadvaceti a pětatřiceti – to oni nastavují nová kritéria. Moje generace ještě musela bojovat proti předsudkům, že továrny jsou především špinavé a zamořují vzduch, což byla v době provozu sice pravda, ale s odstupem let naopak jednoznačně vystupují jejich kulturní, estetické, architektonické hodnoty.
Společně s kolegy jsme zmapovali přes sedmnáct tisíc budov a areálů, v takové šíři se industriálnímu dědictví ještě nikdo nevěnoval. Nikdy dřív se taky nepodařilo získat tolik informací o autorství historických průmyslových staveb. Dnes už to nejsou nějaké anonymní fabriky, ale stavby s jasnými autory, s jasnými investory, s pojmenovanými technickými a stavebními firmami, skutečné továrny lidských osudů. Vznikaly v evropském kontextu a zasloužily se o rozvoj našeho území. Nejedná se o harampádí.
Průmyslové stavby dnes ožívají jako kanceláře, byty, kulturní centra. Výběr nejpovedenějších konverzí jste nedávno představil na výstavě v Praze. To ale asi ne ní reprezentativní ukázka současného stavu.
Těch čtyřicet vybraných objektů jsou spíš takové hrozinky, zaplaťpánbůh za ně. Bohužel většina historických průmyslových staveb je na tom katastrofálně. Systém projektování, investování i výstavby je dnes nastavený tak, že je snazší postavit novou halu než zrekonstruovat starou.
Příkladem úspěšné konverze je multikulturní prostor La Fabrika v pražských Holešovicích, dříve zámečnická dílna Františka Richtera a slévárna Karla Bendelmayera.
Mají konverze přiznat stopy času?
Jsem přesvědčen, že ano, mají je zachovat, nikoliv však kašírovat. Je to velmi delikátní úkol a chce to značnou dávku citu, aby se výsledek neproměnil jen v nostalgii a kýč. Někdy vzniknou až komické situace, kdy na jedné straně autentické prvky a charakteristická industriální atmosféra mizí kvůli demolici nebo radikální až bezohledné přestavbě a hned vedle se uměle vytváří cosi jakoby historického, syrového a dramatického, téměř jako ve filmovém studiu – třeba otloukáním zdravé omítky, barevnou kamufláží. Konverze má podle mě směřovat k věrohodnému, autentickému zážitku, k návratu celistvosti.
Jak k opuštěným průmyslovým stavbám přistupují developeři?
Stavební boom často historické objekty ohrožuje, protože překážejí. Přitom se industriální dědictví může stát konkurenční výhodou. K nejznámějším příkladům ve světě patří transformace bývalých průmyslových čtvrtí v severoanglickém Manchesteru. Začala před lety veřejnou investicí do přeměny nádraží na muzeum vědy a průmyslu a prvními konverzemi skladišť a továren na byty a kanceláře v oblasti Castlefield. Dnes je na tom postavena developersky úspěšná image města. V Brně zrovna běží výstava Brno – moravský Manchester o průmyslové, především textilní výrobě, po které zůstaly opuštěné továrny, sklady, dílny. Některé už vzaly za své, osud dalších je hodně nejistý. To je zrovna příklad, kdy by se na jedinečné atmosféře, a vlastně i tradovaném názvu, dal postavit nový developerský záměr.