Článek
„Události, které se odehrály na jedné konspirativní rodičovské schůzce, mě inspirovaly k variaci na žánr soudního dramatu“, řekl jste mimo jiné k tématu filmu Učitelka. Můžete tyto události přiblížit?
Většina mých autorských scénářů se tak či onak zakládá na nějakých reálných předobrazech, ať již v postavách nebo situacích, které jsem prožil sám, nebo je prožívali moji blízcí. Takové situace, příběhy nebo vzpomínky se pak stávají východiskem pro svobodnou fabulaci a vzniká tak příběh nový.
Tak tomu je i v případě Učitelky. Potkalo se zde hned několik reálných zážitků a situací, které se propletly ve výsledném tvaru scénáře. Pravdou ale je, že nejsilnějším impulzem byla zkušenost s učitelkou na základní škole, která podivuhodným způsobem využívala svého postavení.
Naprosto bez skrupulí využívala rodiče, aby pro sebe získala nejrůznější drobné výhody a zisky. Využívala k tomu hluboce zakořeněný systém služeb a protislužeb, který vydávala za vzájemnou lidskou pomoc v obtížné existenční situaci. Je přeci pěkné, když si lidé pomáhají navzájem.
Horší bylo, když se někteří rodiče nemohli učitelce zavděčit nebo jí vyhovět podle jejích představ - anebo se jim to z nejrůznějších důvodů příčilo. Tehdy se dotyčná osoba dokázala skrze děti a jejich prospěch rodičům mstít a případně je donutit změnit postoj. Děti se tak vlastně staly rukojmími obyčejného handlu. A to bylo velice nepříjemné.
Setkání s učitelkou, která pro vás má být inspirací, do značné míry arbitrem morálky, má vás také něco naučit a svým počínáním svoji úlohu dokonale popírá, bylo pro mě samotného zážitkem formativním. Setkal jsem se s jejím působením na druhém stupni základní školy. Jejímu tlaku čelili tehdy i moji rodiče. Jeden z motivů, které učitelka využívá ve filmu, se nás přímo týkal. Některé peripetie děje filmu jsem přímo doma zažíval. Jiné střety a způsoby vydírání zažívali zase moji spolužáci. To, kam jsem si je dovolil ve scénáři rozvést, je pak výsledkem spojování motivů, jejich domýšlení a rozvedení tak, aby pokryly co největší škálu působení této osoby. Události jsou ve filmu zobrazeny poměrně věrně a lepší bude je dopředu neprozrazovat.
Jak jste na tyto události jako dítě nahlížel?
Tak, jak na ně nahlížejí moji dětští hrdinové. Na začátku máte k učitelce vystupující vlídně až mateřsky důvěru. O to víc vás překvapí, když zjistíte, že jste se vlastně ocitli v pasti. Ze zpětného pohledu jsem za tu zkušenost vděčný. Člověk měl tendenci spojovat existenci takové osoby na odpovědném místě s amorálností totalitního režimu, který pro takové působení vytvářel ideální podmínky. Dnes je však jasné, že ochota korumpovat a nechat se korumpovat netkví toliko ve společenském systému, ale spíše v mentálním nastavení společnosti jako takové.
Film Učitelka jsme nedělali jako zprávu o naší minulosti, ačkoli se v ní odehrává. Je, bohužel, více než aktuálním obrazem dneška. Stačí se podívat, jak fungují odpovědní činitelé kupříkladu na volených postech, vysocí státní úředníci a někteří zkorumpovaní představitelé justice.
Zuzana Mauréry
Ve filmu kantorka najde ‚protivníky‘, jakési morální vzory. Stalo se tak i ve skutečnosti?
Rámcová situace rodičovské schůzky, jakéhosi improvizovaného pokusu o soud, je poměrně věrným obrazem situace, která se opravdu tehdy odehrála. Stala se základním impulzem pro mé psaní. Fascinoval mě proces‚ sbírání odvahy‘ v určitém sociologickém vzorku, ve kterém jsou zastoupeny všechny vrstvy společnosti. Průběh situace je samozřejmě stavebně podřízen zákonitostem dramatu, nicméně celek je poměrně věrným obrazem tehdejších událostí, včetně zásadních peripetií a vyústění příběhu.
Zajímavým výchozím poznatkem byla kupříkladu skutečnost, že těmi, kdo se odvážili jako první ozvat a vzbouřit se, nebyli příslušníci elity, která ze situace naopak profitovala, ale ti, kteří - tak říkajíc - neměli co ztratit. Přesto to byli právě oni, kdo se dokázali vzepřít - třeba jen proto, že cítili, že se děje bezpráví a nechtěli se na něm podílet.
V ději filmu jedna žačka nezvládne psychickou šikanu učitelky, která nastane poté, co její rodiče kantorce takzvaně nejdou na ruku. Stalo se tehdy něco takového?
V podstatě ano. Možná s trochu jiným, méně dramatickým vyústěním, ale ano.
Víte, jak reálný předobraz filmové postavy dopadl? Ve filmu zdánlivě překvapivě, i když vlastně vůbec ne...
O tom, jak předobraz učitelky reálně ‚dopadl‘, nemám žádné informace. Je však více než pravděpodobné, že se její kariéra vyvíjela podobně jako ve filmu. Mám k tomu podobnou historku, která se týkala mých krátkých vysokoškolských studií na předrevoluční Pedagogické fakultě Karlovy univerzity.
Zde, ještě v závěru osmdesátých let, v době Gorbačovovy přestavby, působila docentka projevující se jako kovaná stalinistka. Přednášela dějiny komunismu a dělnického hnutí a všichni se jí báli a třásli se před ní. Jak studenti, tak jistě mnozí kolegové.
Když jsem se pár let po revoluci ptal po jejím osudu, bylo mi některým z bývalých spolužáků řečeno, že dotyčná historička objíždí kulturní akce se svým pásmem o odkazu Tomáše Garrigue Masaryka. A to se jméno našeho prvního prezidenta a zakladatele státu v jejích hodinách nesmělo nahlas vyslovit, jinak jste dostali ‚černý puntík‘ a referát z ‚Poučení z krizového vývoje v roce 68‘.
Upoutávka na film UčitelkaVideo: Evolution films
Co bylo prvotním impulsem k sepsání scénáře? Režisér Hřebejk uvedl, že téma překonání strachu k tomu postavit se nesprávným věcem považuje za hodně aktuální. Měl jste například pocit, že je načase předložit společnosti snímek, který ilustruje, že z morálního hlediska správná volba/cesta je mnohdy nevýhodná, je ale důležité, že existují tací, kteří ji zvolí? Rezonuje podle vás téma s dnešním stavem společnosti?
Kdybych si to nemyslel, asi by příběh zůstal na úrovni občas vyprávěné rodinné anekdoty. Tak tomu i dlouho bylo, až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, jak je celý ten příběh přenosný do dnešní doby. Kolegové mě po sepsání první verze scénáře v tomto přesvědčení utvrzovali. Byli ale také takoví, kteří se obávali ‚dobovosti‘. Ty doufám film přesvědčí o tom, že nejde v první řadě o historický film.
Jak dlouho scénář k němu vznikal?
Tohle je nejčastější otázka, kterou musí scenárista odpovídat. Co je na časovém vymezení autorské práce tak fascinujícího? Jedna odpověď by mohla znít osmatřicet let, které mě dělí od doby, kdy jsem chodil na druhý stupeň základní školy. Jiná odpověď by zahrnovala asi půl roku přemýšlení a psaní. Můžete si vybrat.
Ve filmu se objeví mnoho neokoukaných herců, známější jsou snad jen Zuzana Mauréry a Csongor Kassai. Do jaké míry jste se podílel na výběru herců? Přece jen máte při psaní jistou představu o postavách...
Film hledal cestu ke svému vzniku poměrně dlouho a složitě. Nakonec se ukázalo jako mimořádně šťastným producentským rozhodnutím přenést příběh na Slovensko. V době, kdy se příběh odehrává, jsme žili ve společném státě a zobrazené události se tedy mohly odehrát stejně tak v Praze jako v Bratislavě.
Pro nás byl mimořádně inspirujícím impulzem slovenský casting. Objevili jsme ohromnou spoustu výborných herců ochotných se věnovat práci s maximálním nasazením. U nás jsou jejich tváře neokoukané, ale doma, na Slovensku, se často jedná o známé herecké osobnosti.
Velkou výhodou pro autentický prožitek dramatu je i fakt, že si mnohé tváře nespojíte s jinými známými rolemi herců, které mohou dojem autenticity kontaminovat. Velmi si cením odvahy producentů, že nám nechali ve výběru představitelů naprosto volnou ruku a některé odvážné volby vysloveně podporovali. Výsledkem je kupříkladu obsazení titulní role vynikající a u nás v Česku doposud nepříliš známou herečkou Zuzanou Mauréry.
Na čem momentálně pracujete?
V současné době právě zahajujeme natáčení filmové trilogie Zahradnictví v režii Honzy Hřebejka, které zabere čtvrt roku. Jde o zatím producentsky i autorsky nejambicióznější společné dílo. Vedle toho pracuji na nových scénářích pro mé další režisérské souputníky Viktora Tauše a Ondřeje Trojana.