Článek
Úsměvy smutných mužů byly o boji se závislostí na alkoholu. Jaké je téma vašeho nového filmu?
Vypráví emotivní příběh o věčném a velmi zásadním hledání smyslu života, vlastních kořenů a duchovní identity. Je o vině, svědomí a smíření s těmi, kteří by nám měli být v životě nejblíže.
Natáčení skončilo nedávno na ostrově Siberut. Proč právě tam?
Místo nazývané ostrovem duchů leží sto šedesát kilometrů jihozápadně od indonéské Sumatry a pro autora knižní předlohy Josefa Formánka je to srdcová záležitost. Jezdí tam za přáteli z mentawaského kmene už pětadvacet let a odehrává se tam děj několika jeho knížek.
Siberut se stal poslední velkou částí našeho dlouhého natáčení, ale mělo tam původně před třemi lety začínat. Jenže nejprve jsme natáčení odložili kvůli zaneprázdnění herců, pak nás na dlouhou dobu zastavil covid. Nakonec jsme začali loni českou, respektive moravskou částí a polskou linkou natáčenou v Dánsku. Postupně se přidávala americká, japonská a indická část, abychom nakonec skončili Siberutem.
Prý se mu říká ostrov lidožroutů. Setkali jste se tam s pozůstatky jejich počínání?
Před několika desítkami let tam domorodí bojovníci potrestali své protivníky tím, že je sťali mačetou, snědli a jejich lebky si rozvěsili po příbytcích. My jsme však zažili naprosto jiné přivítání. Nejspíš hlavně díky Josefu Formánkovi, který má mezi tamními opravdové přátele, a nejvyšší a nejváženější šaman Aman Lau Lau je jedním z nich.
Bylo nám velkou ctí s ním, jeho syny Amanem Leponem a Amanem Gotajem a jeho početnou rodinou točit. Je to určitě jedna z nejsilnějších režisérských zkušeností. Režírovat domorodé lovce během lovu divokého prasete, to je opravdu silný zážitek. Ale díky Pepovi Formánkovi, který se kdysi mentawajsky docela obstojně naučil, to šlo.
Jak se točí lov divokého prasete?
Záměr byl takový: Měj zavřené oči, pak je otevři, zaostři divoké prase a chvíli ho pozoruj. Do té doby měj luk a šíp dole, protože jde o detail. Až se dostaneme na širší záběr odjezdem kamery, napni tětivu, zamiř a vystřel.
Nakonec jsem ale uvítal šamanův návrh, že vymění šíp s otrávenou špičkou za dřevěný. Při zuřivé gestikulaci během vysvětlování jsem se samozřejmě o hrot šípu škrábnul a podle Pepy by mi při otráveném šípu zbývaly zhruba dvě minuty života. Podobně nás ale strašil před odjezdem třiceti druhy jedovatých hadů, a nakonec jsme viděli pouze jednoho, v té době už naštěstí s oddělenou hlavou přesně mířeným úderem mačety mezi pátý a šestý obratel.
Jak jste na Siberutu bydleli a žili?
Celý štáb včetně herců Davida Švehlíka a Ivana Fraňka bydlel v jedné velké umě spolu s asi dvaceti členy mentawajského kmene. Na toaletu jsme chodili do džungle. S vědomím, že na každé větvi visí jedovatý had, se potřeba vykonává velmi těžko. Později jsme ale chodili na záchod i uprostřed noci, tak ostřílení jsme byli.
Zážitků jsme měli nepočítaně. První noc nám například řekli, že jim onemocněla malá dívka a že ji budou léčit šamani. Okamžitě se mi vybavila kapitola z jedné z Josefových knih, kdy tohle léčení nedopadlo dobře. Tu noc jsme dostali povolení obřad natáčet. Spočíval v tanci a zpěvu tří šamanů a vyvrcholil obětováním dvou slepic, jejichž krev dívka vypila.
Bohužel se druhý den zjistilo, že léčba nezabrala, a tak se další noc celý obřad opakoval. Odnesly to dvě slepice a dvě husy, jenže ani to nepomohlo. Třetí noc jsme se probudili, když se za zpěvu a tance porcovalo prase. Následující den jsme se rozhodli, že radši půjdeme spát k šamanovi, a druhý den pak podali dívce naše antibiotika. Nevíme, čím to nakonec bylo, ale její stav se začal zlepšovat. Jakkoli zábavně to může vyznít, chovám k těm lidem velkou úctu.
Jak se točilo na jiných místech?
Například v Indii jsme si užili opravdu všeho dostatek, žaludečních a střevních potíží způsobených stravou, vedrem, dopravními prostředky či pachem spálených těl u řeky Gangy. Skoro až úsměvné korupce, ale také poklidné indické mentality, která byla v přímém rozporu s naším časem i rozpočtem. A také obrovské dávky štěstí a náklonnosti vyšších sfér nebo i přátelství a obětavosti tamních občanů a indických kolegů.
Začali jsme ve Váránasí, kde na nás dýchly středověk a realita smrtelnosti. Tam se odehrává japonská dějová linka, příběh japonského byznysmena a jeho dcery, kteří spolu po několika desítkách let odloučení jedou do Indie a pak do Himálaje, aby k sobě našli cestu. A právě ve Váránasí se dvojice setkává se smrtí v podobě pohřebních rituálů, kde mrtvoly omývají v posvátné vodě Gangy, aby je pak spálili na hranici a popel vysypali zpět do řeky.
Velmi dobrodružné bylo natáčení ve vlaku, kde jsme koupili jízdenky v celém vagonu, abychom mohli natáčet s herci a místními komparzisty. Měli jsme dojet do města vzdáleného asi sto kilometrů. Jen tak mimochodem nám průvodčí sdělil, že do zamýšleného města nedojedeme, neboť na trati se něco stalo a vlak pojede do jiného, jistě také krásného města. Indie byla místem kompromisů, improvizace a pevných nervů.
Z Indie vás tedy příběh zavedl do Himálaje?
Ano, tam náš příběh pokračuje a tam také všechny problémy jako mávnutím proutku zmizely. Jistě, doletět, a hlavně pak dojet dvanáctihodinovou jízdou autem, to nebyl úplný med, pro naši japonskou herečku spíše horor. Kdo zná indickou dopravu a styl jízdy, může si ji dosadit do serpentin a kilometrových roklí pod nimi. Najednou však byla přijatelná teplota, čistý vzduch, chutnější jídlo, usměvavější tváře. Hinduismus vystřídal buddhismus a my měli pocit, že je vše zalité sluncem.
O měsíc později jsme seděli v letadle směr indonéská Jakarta, odkud jsme se další den dostali do Padangu na ostrově Sumatra, abychom v brzkých ranních hodinách dalšího dne sedli na motorovou loď a překonali těch sto šedesát kilometrů po moři na ostrov Siberut.
Co jste si z natáčení odnesl jako hlavní poznání?
Že svět a lidé, to nejsme jen my. Ti, kteří se v džungli i v korytě řeky pohybují bosí a skoro nazí, vědí o přírodě vše a je jim jedno, co se děje na pevnině. Mají svůj svět a věří, že jim ještě nějakou dobu zůstane.
To si však nemyslí Josef Formánek, který při odjezdu prohlásil: Nevím, jestli se sem ještě někdy vrátím. Sleduji tady vývoj už skoro třicet let a bolí mě, že se kácejí stromy pro peníze, povede sem brzy silnice, lidé touží po mobilech, přestože tady není signál. Chci si uchovat tu nevinnost a čistotu, která tu byla, když jsem Siberut pro sebe poprvé objevil.
Koho hrají David Švehlík a Ivan Franěk?
David hraje spisovatele, který překonal černého draka neboli závislost na alkoholu, tedy předobraz Formánka, a přechází z filmu Úsměvy smutných mužů. Podobně jako hlavní hrdina v podání Ivana Fraňka, Jaroslav Dušek či Marika Šoposká. Přestože jde o volné pokračování, styl vyprávění a dějová struktura se v novém filmu od Úsměvů smutných mužů liší nejen počtem lokací a rozmanitostí prostředí. Mluví se v něm vždy jazykem představitelů jednotlivých národů, takže kromě češtiny a angličtiny zazní polština, japonština, hindu i mentawajština.