RECENZE: Z karlovarského festivalu jde do kin film Atlas ptáků

Ostatně hodně se mluví o všech jeho filmech (před Všechno bude natočil Příliš mladou noc a Rodinný film), protože i když si k nim bohužel diváci hledají cestu spíše těžko, jsou vždycky chytré, precizně propracované, mají zajímavé myšlenky a kladou divákům otázky, které jsou v čase i prostoru plně na místě.

Atlas ptáků je divácky možná vstřícnější, protože kombinuje napínavý detektivní příběh se vztahovým dramatem. A jak je u Pýchy a Omerzua obvyklé, staví na důkladně promyšlených a napsaných postavách a na přesném hereckém obsazení.

Tvůrci se v Atlasu ptáků soustředili především na postavu majitele velkého a úspěšného rodinného podniku Iva Rónu (Miroslav Donutil), který náhle zjistí, že z firmy kdosi vyvedl obrovské množství peněz. Jeho srdce na toto zjištění zareaguje infarktem.

A i když syn (Martin Pechlát) a zeť (Vojta Kotek) jsou připraveni podnik převzít a dát věci, pokud možno, do pořádku, starý pán se až příliš brzy vrací a ujímá se s obvyklou razancí žezla, které je zvyklý třímat. Něco jako selhání nemůže člověk jeho nátury vůbec připustit.

Vše, co v následujících minutách filmu vyjde na povrch, je scenáristicky umně poskládáno tak, aby vyšlo přirozeně a z povahy dění najevo, že člověk se odchodem z domova do práce nemění, naopak všechno se vším souvisí a každý dostane za svůj život účet. Už Rónovo skácení se na zem před očima zahraničních partnerů ukazuje nejen těžce nemocného muže, ale zároveň symbolizuje nemocný svět, který se nekontrolovatelně mění, a kdo mu nerozumí nebo ho nechce přijmout, de facto končí.

Po návratu do sedla se postupně rozkrývá jak Rónova minulost i současnost, jeho asociální tvrdost a bezohlednost, tak život ostatních postav. Jak pokračuje pátrání vyšetřovatelů i Rónovo pátrání na vlastní pěst, vynořuje se velmi naléhavě (a vůbec ne povrchně) jeden z velkých fenoménů doby. Sociální sítě, jejichž prostřednictvím je až neuvěřitelně snadné lidmi manipulovat. Hlavně těmi, kteří jim ze zklamání, zoufalství samoty, z touhy po lásce a současně naivity propadnou.

Příběh je silný, dialogy jsou výborně napsané, patří ve filmu k tomu nejsilnějšímu. Díky tomu mají herci co hrát. Miroslav Donutil dostal po dlouhé době příležitost nebýt jen Miroslavem Donutilem, ale vyjádřit rozklad člověka, který šel v životě „přes mrtvoly“ a až do konce nepochopil, že taková cesta vede jedině do pekel.

Skvělá je Alena Mihulová v postavě účetní Marie, která zosobňuje vše, co žena jejího věku a v její situaci prožívá. Zejména ve druhé části si v pozitivním slova smyslu krade film pro sebe, protože její postava se stává tou nejzajímavější.

Velmi uměřené a přesné jsou i výkony Martina Pechláta a Vojty Kotka, kteří výborně vyjádřili problematiku generační výměny, jež je stejně nesnadná, jako nutná.

Poněkud neústrojný je naopak motiv ptáků, kteří komentují lidské hemžení, pronášejí moudra o lidském štěstí, „řeší“ různé problémy současného světa a někdy také jen tak plácají páté přes deváté. Bez nich by byl film kompaktnější, divákům by nechyběli, a zbyl by možná čas a prostor více propracovat závěr, kterému naopak přece jen něco chybí.

Hodnocení 70 %