Článek
Sólomámy vypadají jako náhodně posbírané povrchní záběry průměrných lidí. Nejsou příliš úspěšní, ale na druhou stranu netrpí hlady. Hníková si vybrala pouze ženy (první, i když ne největší chyba filmu) a sledujeme běžné záběry ze života – vaříme, bavíme se o škole s dětmi, chodíme do práce, počítáme peníze a stěžujeme si, že by to chtělo „chlapskou ruku“, která postaví plot nebo pohladí.
Režisérka nenašla žádný výjimečně zajímavý příběh ani žádný klíč, jak poutavě vyprávět, jak tomu všemu dát pointu.
Své protagonistky líčí jednostranně hrdinsky, na sebereflexi nezbyl prostor. Divák tomu má věřit a moc se v tom nerýpat.
Sólomámy se neliší od záplavy českých dokumentů, kde si někdo stěžuje, že život je nespravedlivý a že by se měl mít lépe, než se má. Celé příběhy dvou prvních žen by se daly shrnout jednou větou: „Já mám málo peněz a chci víc.“ Jenže i úplné české rodiny se někdy mají špatně. Nejsme Švýcarsko, ale také nejsme Indie.
Peklo jsou ti druzí
Film se vůbec nezamýšlí nad tím, proč se rodiny rozpadly. Jak se do té situace sólomámy dostaly? Opravdu vždy za všechno mohou ti druzí?
Biolog a filozof Stanislav Komárek hezky popsal rozpad západní rodiny v několika článcích. Zuřivě jsme bojovali proti tradiční společnosti a zvítězili jsme. Rozbili jsme ji. Každý si může dělat, co chce. Jak píše Komárek, nacházíme se ve stavu permanentní juvenility. Lidé jsou jako děti nebo malá zvířátka a stát na sebe strhnul všechny funkce mateřství, stal se jakousi obří byrokratickou kojící krávou s pěkně tučnými struky. Plete se nejen do sirotků, ale i do dětí, které mají jednoho nebo oba rodiče. Dokonce už i vyplácí výživné, které donedávna měl po rozvodu platit druhý z rodičů. Ubývá důvodů, proč se starat o manželství.
Samoživitelky dnes vstupují do manželství se státem, poznamenává Komárek. Ten všechno zaplatí a nemusíme se s ním doma hádat. Máme kariéry a svobody a výsledkem jsou miliony osamělých lidí s depresemi. Ale tohle jsme chtěli, tak proč si stěžujeme?
Lidé pořád odmítají pochopit, že nemohou mít současně tradiční rodinu i progresivismus.
Dokument Sólomámy se také téměř nevěnuje expartnerům. Kde jsou? Proč tam nemluví? Komunikují s dětmi? Dávají peníze, dárky? Nevíme.
Poslední protagonistka, která pracuje v nadnárodní korporaci, se liší od ostatních tím, že je dost vzdělaná a bohatá. Stěžuje si, že jí chybí ona pověstná „chlapská ruka“, která postaví plot a tak dále. Vzápětí přichází moment, který vnáší (asi neúmyslně) do vážného tématu humor – to když sólomáma začne vyjmenovávat, jaký má pan božský být a co všechno musí umět. Sama si tak odpovídá na otázku, proč do jejího luxusního bytu žádná „ruka“ nepřichází.
Film uvede ČT 2 8. února ve 21.30.
Celkové hodnocení: 50 %