RECENZE: Kingsman od začátku, ale úplně jinak

Ještě před návštěvou kina divákům prospěje, když přijmou jako fakt, že s dvěma předchozími filmy Kingsman: Tajná služba a Kingsman: Zlatý kruh má novinka právě z hlediska scénáře velmi málo společného. Jde o prequel, který se odehrává dávno před prvním filmem, v době, kdy se tajná služba Kingsman teprve formovala.

Je to u úspěšných filmů docela obvyklý tah, protože předsadit lze de facto cokoli. Navíc je z diváckého, tudíž komerčního hlediska výhodou, že k návštěvě novinky není třeba znát předchozí dva filmy. V tomto případě je to skoro ke škodě věci.

To proto, že zatímco první dva filmy byly čistou a vtipnou fabulací, tentokrát děj kombinuje historickou realitu s fikcí, což je něco docela jiného, a bohužel se nepovedlo obě linie dostatečně organicky propojit.

Děj začíná v roce 1902 v Jižní Africe, kde hlavní hrdina, vévoda Oxford v podání jako vždy skvostného Ralpha Fiennese, prožije trauma, které těžce a navždy poznamená především jeho vztah k synkovi, kterému nikdy nedovolí dospět.

Po tomto prologu se přesouváme o deset let dále, krátce před první světovou válku, která se ohlásí pozváním vévody Oxforda na setkání s arcivévodou Ferdinandem, kde jinde než v Sarajevu. Následující děj pak střídá docela realisticky podané válečné události na frontě i v zázemí s fiktivními historkami, které bohužel jen vzdáleně připomenou půvabnou dobovou stylizaci zejména prvního dílu.

Dějiny se zásadně nezmění, Rakousko-Uhersko válku nevyhraje, v tom směru napětí tedy chybí, a vznik tajné služby Kingsman ani není napojen dost organicky, spíš to vypadá, že byl k natočení filmu tak trochu záminkou.

Nicméně hlavní problém filmu je žánrová nevyváženost. Od začátku se hraje zcela vážně o vážných věcech, film hodně tlačí na city, postavy trousí četná filozofická moudra. Právě této eticko-filozoficko-morální linii nicméně velmi sedí obsazení Ralpha Fiennese, který hraje aristokrata plného pochybností naprosto přesně. Jenže pak jako kdyby si tvůrci čas od času náhle vzpomněli, že by to chtělo nějaký fór, nadsázku, která zejména první film tak spolehlivě táhla.

Nelze upřít, že skoro vždycky, když se „proberou“ a humor do filmu vloží, je podařený, chvílemi dost černý, jindy vtipně sebeparodický. Jenže vzápětí zase sice překvapivě, ale dosti neústrojně zařadí vskutku drsné válečné scény jako z jiného filmu včetně názorně zobrazených zvěrstev, nesmyslnosti války a milionů zbytečně mrtvých.

Výraznou a vtipnou postavou je Rasputin v rovněž výborném podání Rhyse Ifanse. Prezentuje se mimo jiné jako mistr bojových umění a jeho boj natočený jako velkolepý tanec patří k vrcholným scénám filmu. Naopak ostatní postavy jsou méně výrazné. Mladý Oxford v podání Harrise Dickinsona kouzlo Tarona Egertona z minulých filmů nemá a například Mata Hari je postava zhola zbytečná.

Obrazově a režijně nicméně nelze filmu skoro nic vytknout, podívaná je to pěkná. Vaughn nikdy nenudí, akční scény ovládá s jistotou i s řadou zábavných nápadů, byť někdy poněkud připomenou bondovky. A kdyby se ještě udržel na uzdě a nenatáhl film na zbytečných 131 minut, udělal by dobře.

Hodnocení 70 %