Článek
Pro svůj druhý celovečerní snímek si Horák vybral mnohem ambicióznější téma. Film Havel, který sleduje osud jedné z nejvýraznějších osobností moderních dějin, připravoval pět let. Přiláká jím nejspíš do kin Havlovy domácí příznivce i odpůrce zvědavé na to, co o něm tvůrci natočili, velmi pravděpodobně bude kandidovat na ceny a je téměř jisté, že název filmu společně s Havlovou mezinárodní popularitou pomůže snímku i do světa.
Jaký film Havel je? Naštěstí nejde o pomník, patetickou oslavu, ale ani o karikaturu. Havel je film o proměně člověka z dramatika, bohéma a intelektuála, který se o politiku skoro nezajímal, v ochránce lidských práv, disidenta a bojovníka za svobodu až po vůdčí osobnost roku 1989, kdy příběh v listopadu na balkoně Melantrichu vrcholí.
Začíná v roce 1968. Tehdy dvaatřicetiletý dramatik sklízel ovace publika na scéně pražského Divadla Na zábradlí a věřil, že bude dál svobodně psát. Tomuto období je věnována první část. Pak tvůrci skočí trochu překotně do roku 1976, tedy do příprav a vydání Charty 77, a následně se přes věznění a další ústrky dostanou až k ohlášení Havlovy kandidatury na prezidenta.
Martin Hofmann a Viktor Dvořák.
Havel je prezentován tak, jak asi odpovídá realitě. Jako člověk mírumilovný až ustrašený, v mnoha směrech naivní, hmotně dobře zabezpečený a také nerozhodný a váhavý, v osobním životě morálně méně čistý, než by si přál. A jedno selhání ho trápí nejen na poli soukromém… Film má množství působivých situací zejména ve vyjádření vztahů především s Olgou a Pavlem Landovským. Ať jeho trvale utrápená, ale silná žena, nebo výbušný, konfliktní a jednoduše a přímočaře myslící Lanďák, oba mají k Havlovi ochranitelský vztah, který je zejména ve dvojici Havel–Landovský vyjádřen velmi sympaticky a s humorem, jenž film oživuje. Nepochybně se na tom zásadní měrou podílejí vynikající herecké výkony Viktora Dvořáka (Havel) a Martina Hofmanna (Landovský).
Olga v podání Ani Geislerové je zjevně silná a mnohem jednoznačněji než Havel myslící žena, která nesmírně trpí manželovými nevěrami a snáší je z dnešního pohledu i z logiky své nekompromisní povahy až nepochopitelně. Ale i když je její role v Havlově životě evidentně nenahraditelná, místy může mít divák pocit, že hraje víc kostým a maska, protože scénář, na němž se s Horákem podílel Rudolf Suchánek, Geislerové velkou hereckou příležitost, v níž by mohla jít do hloubky postavy, nenabídl.
Zajímavý je i vztah Havel–Dubček. Jakkoli jim autorská licence přisoudila víc setkání, než se zřejmě reálně odehrálo, Havlova otázka před závěrem filmu: „Proč jste nás v tom nechal?“ je výmluvnější než některé i drastické scény z vězení.
Problematický je ve filmu obraz proměn společnosti a jejích protagonistů. Pamětníci či dobře zasvěcení diváci se mohou zejména v první části dost nudit, protože jde spíše jen o ilustraci obecně známých věcí. Tvůrci se přitom nevyhnuli ani takovým klišé, jakým je rozklepaný hrnek na stole symbolizující srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 či řada dalších obehraných a heslovitých metafor.
Nezasvěcení nebo nepoučení diváci se naopak nedozvědí z filmu o mnoho víc, než že to měl Havel a jeho souputníci za socialismu těžké, ale že jim to za to stálo, což už nejspíš vědí. Patrně tak pro ně bude zajímavější spíše Havlův nerozhodný až směšný postoj v soukromých otázkách než v těch politických. Přispěl k tomu i fakt, že Havel, Olga, Dubček a Landovský mají ve filmu reálná jména, ostatní, byť to byli mnohdy významní hybatelé dějin, jsou bezejmenní.
Ústrojná a nápaditá je divadelní stylizace nejvypjatějších situací, které jako kdyby Havel inscenoval na scéně, ale je přitom zřejmé, že je žil. Doslovnost některých scén zejména v závěru filmu je naopak zbytečná a působí dojmem „povinného“ holdu budoucímu prezidentovi. Celkově je Havel zručně natočený, ale spíše jen povrchně vyprávěný životopisný film.