Článek
Zahájení festivalu Letní Letná v roce 2019. Mezi nebem a zemí, vysoko nad pražskými mosty kráčela francouzská provazochodkyně. Z jednoho vltavského břehu na druhý se dostala po 350 metrů dlouhém laně. V její chůzi se odráželo naprosté soustředění, odvaha, ale také víra i pohledy těch, kteří stojí na zemi s hlavou zakloněnou v němém úžasu.
„Byl to nejdelší přechod v mé kariéře, po tak dlouhém laně jsem do té doby nepřecházela. Zároveň šlo o splněný sen. Když jsem totiž před šesti lety poprvé navštívila Letní Letnou s jinou skupinou, říkala jsem si, že by bylo skvělé se vrátit a přejít přes řeku. V Praze se navíc narodil můj mentor, slavný provazochodec Rudy Omankowski. Přechod přes Vltavu pro mě tedy byla doslova srdeční záležitost,“ řekla Tatiana–Mosio Bongonga.
Tatiana–Mosio Bongonga
Kamery ji ve filmu sledují při přípravách i balancování nad vzdušnou propastí. Před diváky se zároveň odvíjí cesta méně nápadná, ta osobní. Umělkyně po ní kráčí, stejně jako po laně, někdy s jistotou, někdy s obavami. Několik desítek metrů nad zemí se stává středem pozornosti a zdá se osamocena, ale ve skutečnosti ji viditelná i neviditelná lana spojují s těmi, kteří ji „jistí“ jak při práci, tak v životě. I o nich dokument je.
Rudy Omankowski se na vystoupení přijel podívat, což Bongongu překvapilo i dojalo. „Vzpomínám si, jak jsem mu pět dní před vystoupením volala, že jsem v Praze a co se chystá. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by opravdu mohl přijet. Organizátoři festivalu však Rudyho do Prahy pozvali. Setkání s ním byl nesmírně krásný zážitek. Na konci přechodu to byl on, kdo ode mě přebíral balanční tyč. Ten okamžik pro mě měl až symbolický význam,“ řekla provazochodkyně.
Samo natáčení bylo náročné, i když režisér Václav Flegl vzpomíná, že velkou výhodou bylo, že dokumentovali už celý průběh příprav. Věděli tak do detailu, jak bude celá akce probíhat.
Tatiana–Mosio Bongonga
„Ve finále jsme měli k dispozici pět našich kamer, tři záznamy zvuku, a navíc záznamy z live streamingu Českého rozhlasu. Všechny byly synchronizovány tak, abychom mohli vytvořit jednu časovou osu a pomoci skvělému střihači a spolurežisérovi Jakubu Vovsovi v jeho práci ve střižně,“ sdělil Flegl.
Voves o nejsilnějším zážitku z filmu říká: „Byl to moment, když Tatiana popisovala okamžik, při kterém si uvědomila, že právě na laně je její místo. Místo, kde může být v životě šťastná. Říkala to s neskrývaným pohnutím v hlase i v očích, i já sám byl dojatý. V tu chvíli jsem si uvědomil, že z množství natočeného materiálu může být film. Nejen prostý záznam artistického výkonu, ale film s obecnějším a hlubším sdělením. A že také já mohu znovu nalézt své místo tím, že takový film vytvořím.“