Článek
Okolnosti smrti Bohumila Hanče a Václavy Vrbaty zná v Česku téměř každý. Na školních lyžařských výcvicích je jejich příběh vyprávěn jako výstraha: nepodceňujte vybavení, nepřeceňujte síly a hlavně dávejte v horách pozor na zrádné změny počasí!
Přímo na místech, kde oba sportovci zemřeli, pak najdeme pomníky, po Václavu Vrbatovi byla pojmenována i jedna z krkonošských hřebenových bud. O Emerichu Rathovi se ale mlčí. Podle režiséra Tomáše Hodana byl z příběhu vymazán kvůli svému německému původu.
Bylo tomu skutečně tak? Když se podíváme do novely Františka Kožíka Synové hor, vydané v roce 1955, která se stala základem mýtu Hanče a Vrbaty, zjistíme, že Rath je zde jednou z hlavních postav, přičemž jeho národnost není zamlčena.
Herci se na historických lyžích nejspíš pořádně nadřeli.
Ve stejnojmenném filmu, který podle Kožíkovy předlohy natočil o rok později režisér Čeněk Duba, je to stejně jako v knize Rath, kdo najde vyčerpaného Hanče, snaží se ho dopravit do bezpečí, a když mu dojdou síly, jede pro pomoc. A nejen to: skutečný Emerich Rath se v tomto filmu mihne v epizodní roli lesníka a jeho jméno v titulcích následuje hned za hereckými hvězdami.
Rath na úkor Vrbaty
Není pochyb o tom, že Rath byl zapomenut, ale jeho národnost v tom hrála druhořadou roli. Ve všech dokumentech Státní bezpečnosti z let 1952 a 1953, kdy byl z politických důvodů vězněn, se ostatně píše, že je národnosti české!
Není jasné, odkdy se výslovně hlásil k české národnosti, ale nepochybně byl od mládí do české společnosti plně integrován, k němectví se nepřihlásil ani za okupace, kdy naopak doma ukrýval Žida. Jeho německý původ proti němu nevyužila ani obžaloba, která je jinak zcela poplatná stalinistickým schématům.
Film Tomáše Hodana se odehrává ve dvou časových rovinách. V té první vypráví příběh samotného lyžařského závodu. V některých scénách přímo cituje či parafrázuje Kožíkův a Dubův film z roku 1956.
Zatímco Synové hor zdůrazňovali sociální motivy, Poslední závod klade důraz na národnostní linku. Například ve scéně, kdy se norský host Čechů v hospodě omylem posadí k „německému“ stolu, vidíme společnost fakticky segregovanou na českou a německou část. Hodan vyzdvihuje Ratha na úkor Vrbaty, jehož vztah k Hančově manželce není ve filmu nijak tematizován. Ta je naopak oproti filmu z roku 1956 emancipovanější, více „dnešní“.
Synové hor se mohli filmovat v exteriérech, které se ještě příliš nelišily od těch z roku 1913. Oproti tomu Hodanovy chalupy i interiéry působí dost kulisovitě a někdy nedotaženě. Například na několika cedulích je použité současné bezpatkové písmo, které bychom na nápisech z roku 1913 určitě neviděli. Také černobílý film historické látce sedí o poznání více než dnešní jásavá digitální barevnost.
Tato první dobová rovina, která usiluje o historickou přesnost, se prolíná s druhou, která se odehrává v roce 1959 a je čirou fikcí. Starý Emerich Rath (v tom roce mu bylo 76) přichází jako topič na krkonošskou horskou chalupu. Podle filmu na „umístěnku“, což je ale historický nonsens, protože umístěnky v 50. letech dostávali pouze absolventi vysokých a vyšších odborných škol.
Rozhovory, které vede se svým šéfem, mají diváka přivést k poznání, že byl a je perzekvován, protože se narodil „ve špatné době na špatném místě“, rozuměj jako Němec. To ale historicky nesedí, protože Rath byl v září 1952 zatčen a o rok později odsouzen na šest měsíců nepodmíněně podle paragrafu „mravní ohrožení mládeže“. Toho se měl dopustit tím, že na své chatě v Lukách pod Medníkem pořádal trampský potlach, během něhož ubytoval několik nezletilých chlapců a dívek v jedné místnosti.
Emerich Rath je jedním z mála českých Němců, kteří holdovali trempinku, což je další doklad jeho úplné integrace do české společnosti. Pokračoval v tom i po roce 1948, kdy mu byl znárodněn jeho obchod se sportovními potřebami. Úřady v tom viděly propagaci amerického stylu života a v září 1952 proti Rathovi zakročily, přičemž zmíněný potlach se zdá být pouhou záminkou.
Obžaloba je plná stalinistických frází, Rathovi se vytýká, že byl velkoobchodník a procestoval Západ. „Přepychovou chatu“ si podle obvinění vystavěl v době, „kdy tisíce dělníků u nás byly bez zaměstnání, tisíce dětí neměly co jíst a umíraly hlady“. Zval prý k sobě trampy a vyprávěl jim „o krásném životě v zahraničí“ a umožňoval jim „poslouchat cizí štvavé, nepřátelsky zaměřené rozhlasové vysílání“.
Celkově StB charakterizovala Ratha jako člověka, který „jest prolezlý buržoazními způsoby života, oddaného přisluhovače a vyznavače kapitalismu“. Jeho případ se však k soudu dostal až po Stalinově smrti, Rath se během přelíčení srdnatě hájil a vyvracel většinu bodů obžaloby.
Trest, který dostal, nakonec nepokryl ani dobu vazby. Odvolací soud navíc rozhodl, že mu budou vráceny některé zabavené věci. Mezi předměty doličnými figurovaly například fotografie Ratha v indiánském z roku 1939 nebo dopis od Boba Hurikána.
Velký životopis
Emerich Rath je dnes zapomenut ne protože byl Němec, ale protože dostatečně nereprezentoval ideál pokrokového sportovce. Také protože ani třicet let po pádu systému, který ho zatratil, se nenašel nikdo, kdo by se jeho odkazem zabýval.
Muž, který se na vrcholové úrovni věnoval desítkám zimních i letních sportů od běhu, chůze, boxu přes atletiku, plavání, rychlobruslení až po lyžování, kanoistiku nebo hokej a který dvakrát reprezentoval na olympijských hrách, by si zasloužil velký životopis. Třeba k jeho napsání někoho inspiruje právě film Tomáše Hodana.