Zpěvák Roman Horký ze skupiny Kamelot: Je na čase si v té mizérii zazpívat

Na první desku se nedá zapomenout. Ta naše s názvem Zachraňte koně sice vyšla už po převratu, ale ta pravá historie Kamelotu, to už je skoro jako dávnověk. Začínal jsem hrát už jako kluk, kterého táta vodil k řece Oslavě. Právě tam jsem poprvé přičichl k životu trampů, ke kytaře a všemu, co k tomu patří.

Zkoušel jsem to s kapelami Trosečníci, Bizoni, ale první zlom přišel v roce 1979, kdy mě jako patnáctiletého přijali do kapely Karabiny. Hrál jsem s ní dva roky a pak jsem coby učeň v oboru potrubář v Královopolské strojírně Brno dostal lano od skupiny Wanailon.

V ní jsem se seznámil s kytaristou a zpěvákem Radkem Michalem, jenž brzy dostal přezdívku Bůček. Záhy se k nám připojila Jana Kudrnová, kterou jsme potkali v autobuse a která se stala naší zpěvačkou. Přibyli Láďa Chromeček přezdívaný Pupek, Antonín Šmídek zvaný Luigi a Jaroslav Zoufalý, kterému jsme říkali Dědek. No a 24. září roku 1982 v Hodoníně jsme už vystupovali jako Kamelot.

Vůbec ne. Já v té době neměl o králi Artušovi ani ponětí. Zato jsem si oblíbil knížky spisovatele Otakara Batličky. V jedné z nich, která se jmenovala Tábor ztracených, byla povídka s názvem Kamelot. Byla o pouličním prodavači novin. To slovo se mi zalíbilo, považoval jsem ho za vhodné pro název kapely. Ostatně panu Batličkovi bych měl mockrát poděkovat. I pro píseň Zachraňte koně byla inspirací jeho povídka Prérie hoří.

Asi že na ty Porty, na kterých jsme byli úspěšní, jezdilo tolik Brňáků… Je však fakt, že náš úspěch šel jaksi zespodu, vždy jsme se snažili našim posluchačům něco sdělit, vždyť kdysi si naše písně lidé opisovali do zpěvníků. O určité poselství se snažíme dodnes.

Nemám moc rád škatulkování, i když chápu, že někam nás zařadit museli. A tak jsme v šuplíku folk a country. Já však neupřednostňuji žádný styl. Snažím se prostě ušít svým písním takový kabát, aby jim co nejvíce slušel.

Dnes je mi mladých muzikantů někdy i líto. Objeví se talent, proženou ho televizí, nejlépe nekonečným seriálem, a z talentu se stane cosi jako nádeničina. To už je často jen krůček k zapomnění po příchodu dalších, ještě neokoukaných.

To určitě ne. Bylo mi třiadvacet, měl jsem po vojně, dělal jsem v uranových dolech v Dolní Rožínce a v hospodách se chlubil dívkám občankou, ve které jsem měl razítko svobodné povolání. Bylo to tehdy ještě dost výjimečné.

Je pravda, že tenkrát nutné profesionální přehrávky jsme udělali na tu nejnižší možnou bodovou úroveň. Ale zvládli jsme to, ten tehdejší pocit je prostě nepopsatelný. Nemuseli jsme chodit ráno do fabriky nebo makat na šachtě.

Nebylo to tak špatné. Jako kapelník jsem měl za koncert 480 korun, ostatní 240. Takže když jsme se o to podělili na zhruba tři stovky na hlavu a zahráli patnáct šestnáct koncertů měsíčně, což bylo docela běžné, dostali jsme se k pěti tisícům korun. A to v roce 1988 nebyla špatná mzda.

Je jich asi tři sta dvacet a je fakt, že mi to od začátku šlo. Obvykle dělám hudbu i text najednou, ale potřebuju k tomu nějaký podnět. Rád posluchače přivádím k přemýšlení. Snad se mi to někdy daří.

Zachraňte koně hraju rád, ale stejně tak rád zahraju i ostatní. Nepreferuji žádnou. Snad jen vždy tu poslední, na které pracuji. Té se věnuji samozřejmě s větší pozorností.

Ta písnička je o brněnském bezdomovci, kterého jsem znal. Přespával na nádraží na pátém nástupišti, živil se sběrem odpadu. Jednou když šly od vlaku do města děti s učitelkou, projíždělo před nádražím šílenou rychlostí auto. Skočil před ně, aby je zastavil. Povedlo se, on ale nepřežil.

Pro čtyřhlas v této písni jsem si pozval kamarády Tomáše Linku a Petra Kocmana, legendy z Greenhornů, a Slováka Allana Mikuška. Desku pokřtíme na prvním vzpomínkovém koncertě k výročí 28. května od 17 hodin v Březníku u Náměště nad Oslavou. Pomůžou nám Nezmaři, Epydemye, Ilona Csáková a další hosté. Potom se zaplaťpánbůh nezastavíme až do září. Je na čase, abychom si i v té mizérii, která nás potkala, také trochu zapívali.

Může se vám hodit na Zboží.cz: