Článek
Byly pro vás důvody k natočení nového alba v devadesátých letech stejné, jaké jsou dnes?
Časem se trochu změnily, ale i po těch letech cítím pokaždé, když se chystáme nahrát novou desku, jakési mladistvé, až dětské pnutí. I tentokrát jsme se tedy těšili do studia Sono, ve kterém většinou točíme. Je na venkově, v lese, lze v něm nocovat, skvěle se v něm pracuje a přicházejí tam i inspirace.
Když jsme nahrávali první alba, byli jsme šťastní a prožívali krásné chvíle. Ještě jsme moc neuměli hrát, takže když se je podařilo dokončit, bylo to úžasné. Nezapomenutelné pro nás bylo hlavně nahrávání desky Ty vole na základní škole v roce 2002. Po jejím vydání se výrazně zvýšila naše popularita. Bylo na ní totiž i pár potenciálních hitů.
RECENZE: Příběhy stárnoucích mužů a zklamaných žen
Možná pak vyšla některá alba rychle za sebou, ale my měli tolik písniček, že bylo těžké nahrávání odolat. Tomáš Belko, který pro nás píše texty ke zhudebnění, je vynikající a autorsky plodný. Když jsme tedy měli v šuplíku čtyřicet jeho textů, z nichž dvanáct bylo geniálních, tak jsme si prostě řekli, že novou desku natočíme. To trvá dodnes.
Soudě podle atmosféry vašich koncertů, zůstalo vám ono až dětské těšení se i pro živá vystoupení. Je to tak?
Samozřejmě. Jsme kapela, jež nehraje složité kompozice, které by umělecky posunovaly svět. Bavíme lidi a hlavně sebe. A lidé nejsou hloupí. Nemusím být například úplně nejkrásnější chlápek na světě, můžu mít sto třicet kilo a padesát pět let, ale když si vezmu buřinku a černé brýle, zpívám i hraju naplno a s vášní, tak mi patří svět. A my hrajeme s vášní všichni. Publikum to cítí a dává nám to takříkajíc zpátky.
Na scéně jste třicet let. Zažili jste někdy v kapele krizi?
Občas se stane, že se pohádáme. To je běžná věc. Někdy je v dodávce cestou na koncert ticho, které je dáno tím, že moji spoluhráči přijdou na sraz k odjezdu na koncert z práce. Jsem v kapele skoro jediný, kdo se hudbou živí. Pak vyrazíme, já ze svého místa vpředu vedle řidiče řeknu nějaký vtip a slyším, že se nikdo nesměje. Otočím se a vidím, jak všichni spí.
Když už je v kapele nějaký problém, vyříkají si ho obvykle ti, kterých se týká, a nezatahují do toho ostatní, není-li to třeba.
Album 30 let testováno na lidech vyšlo v roce třicátého výročí kapely. Chtěli jste, aby bylo v něčem jiné?
Chtěli jsme překvapit nejenom fanoušky, ale i sebe. Kladli jsme si otázku, jestli pořád dokážeme složit písničky, které mají smysl, budou pro nás charakteristické, ale zároveň neuzavřené v jedné škatulce. Myslím, že nám hodně pomohlo, když se na poslední chvíli přihlásil do našeho autorského týmu náš bývalý kytarista a starý známý Petr Ostrouchov.
Má za sebou obrovský úspěch s posledním albem Vladimíra Mišíka, které dostalo několik výročních Cen Anděl. Překvapilo mě, že s námi u toho chtěl být. Nabídl nám dvě písničky s texty Tomáše Belka a tím, že by jednu mohla zpívat Jana Jelínková a druhou já. Byl to pro nás obrovský impuls. S Petrem jsme naposledy spolupracovali asi před patnácti lety.
Většinu Belkových textů jsem zhudebnil já, ovšem velmi přínosné bylo i autorství mých spoluhráčů Mikoláše Nopa a Honzy Šobra. A skladbu Já nic, já muzikant napsal Matěj Belko, syn našeho textaře.
Je v ní velmi nadneseně popsaný život muzikanta, který má všude nějaké své děti, protože se na mnoha místech na svých cestách krátkodobě zamiloval. Je pikantní, že k otcovu textu napsal hudbu syn, tím spíš, když se to týká po světě roztroušených muzikantských dětí.
Kapela Sto zvířat svůj název vymyslela v baru v pražské Nerudově ulici.
Po vydání alba odešli ze skupiny Sto zvířat tři lidé. Co se stalo?
Kytarista Honza Šobr, baskytarista Wilhelm Versteeg a bubeník Mikoláš Nop odešli kvůli tomu, že se dali dohromady s jinou zpěvačkou a udělali si novou soulovou kapelu. Nespojilo se to s plány Sta zvířat, a tak jsme se v klidu dohodli na rozchodu. Chtěli jsme ještě společně absolvovat turné k desce, jenže k tomu kvůli koronaviru letos nedojde. Mrzí mě to, ale doufám, že se k nějaké koncertní rozlučce dostaneme.
Máte už náhradu?
Ano, přijali jsme mladé, a přitom dostatečně ostřílené muzikanty, které oslovil Matěj Belko mezi svými kamarády. Karavana jede dál a já věřím, že nás tahle nová krev nakopne k dalším dobrým písničkám.
Výtvarníkem alba jste vy sám. Na obalu jsou piktogramy, panenka a panáček. Jak jste k tomuto konceptu dospěl?
Vždycky se snažím, aby každé naše album byla sběratelská kuriozita. Nedělám si totiž iluze, že si dnes lidé kupují cédéčka. Vidím to ostatně na svých dospělých dětech. Mají ode mě cédéčko, ale nemají si ho na čem přehrát.
Na každém obalu cédéčka musí být texty a já se navíc snažím vytvořit užší kontakt s posluchačem. Jsem vystudovaný propagační výtvarník a za bolševika nás učili i piktogramy, kterých bylo mezi lidmi dost. Před časem jsem jel metrem na Černý Most a koukal právě po současných piktogramech. Strašně se mi líbilo, že se s těmi hlavičkami, tělíčky a končetinami dá vytvořit příběh. Napadlo mě, že bych mohl namalovat piktogram ke každé písni na desce.
Obal alba tedy tvoří tyhle na první pohled jednoduché značky. Když si pak z kapsičky alba posluchač vyndá kartičky s texty, na jejichž druhé straně jsou piktogramy, které k nim tematicky patří, muže si udělat obrázek o tom, jestli jsem to trefil, anebo ne.
Jste spokojen s tím, co kapela Sto zvířat za třicet let dokázala?
Samozřejmě nejsem. Není mi to vlastní, jsem věčně nespokojený. Přitom si ale říkám, že je skvělé, že jsme si mohli zahrát v Americe, že jsme odehráli dva a půl tisíce koncertů a že nás to bavilo a baví. Z tohoto úhlu pohledu vlastně spokojený jsem. Vnitřní pnutí, váhání, a hlavně nedůvěra v sebe sama ve mně ale nadále přetrvávají. Ale možná je to dobře, žene mě to dál. Objektivně to zhodnotím teprve tehdy, až to všechno skončí.
Může se vám hodit na Zboží.cz: