Zpěvák Bruno Ferrari: Celý život vyhlížím krizi středního věku

Jako spousta lidí i já mám dvě polohy. Jedna je rozzlobená a nihilistická, tu ventiluji v kapele Vanessa. Tu druhou tvoří dekadentní milovník Bruno Ferrari. Na začátku to byla možná jen romantická póza, která do mě ale postupem času nějak vplula. A já ji začal žít.

Střídá se mi to zhruba ve dvouletých periodách. Jednou jsem Bruno Ferrari, pak zase Samir Hauser, zpěvák kapely Vanessa. V současnosti se ty dvě polohy docela prolínají, a tak mám víc práce, než jsem čekal. Stává se mi, že mám jeden den koncert s Vanessou a druhý den jdu do studia natáčet jako Bruno Ferrari. Čím jsem ale starší, tím to lépe dokážu korigovat. Stává se ze mě taková dvouhlavá bestie.

Ne, vešly i do mého soukromého života. Bohužel, nebo bohudík, to nevím. Jsem Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Jeden den si vezmu sako se třpytkami a vyrazím k někomu na párty, kde se předvádím jako fanfarón.

Jindy jsem zase rozzlobený a zapaluju si schválně pod kotlem. Pochopte, nejsem žádný buddhista, takže si občas potřebuju vyrazit z kopýtka. Důležité je, že všechny ty věci dělám rád a od srdce.

S mým dvorním skladatelem Sirgullem se mi stává jedna zajímavá věc. Vždycky, když doděláme album, přijde jako tichošlápek a úlisně řekne, že má ještě skladby, které jsem zatím neslyšel. Pustí mi je, a ony jsou vždycky lepší než ty, které jsme právě nahráli.

Takže i když to nemám v plánu, začnu pracovat na další desce, protože nechci nechat ten skvělý materiál ležet ladem. To bych nevydržel. Perly nezahazuju, radši jimi krmím svině.

Stalo se mi to po minulé desce Ayahuascero a stalo se to i teď, po natočení Electrofantasexu. Takže jsem zase začal připravovat nové album. Kdy ale vyjde, netuším.

Mám, protože spoustu hudebních nápadů, které mi moji skladatelé nosí, dávám stranou. Abych mohl vymyslet zpěvovou linku a napsat text, musí se mi skladba líbit, musím mít chuť si ji pouštět třeba stokrát za sebou.

Pokud jde o ty hranice, nedělal bych asi dechovku, i když nové dechovkové album Franty Skály se mi líbí. Nedělal bych určitě hip hop a žádné styly poplatné době. Snažím se být hudebně mimo dobu, ve které právě žiju. Věřím, že hudba, která je současná, je už vlastně mrtvá. A já se snažím dělat tu, o které si myslím, že ji jednou lidé zase objeví. A většinou se to taky stane.

Když jsem se dohodl s Moimirem Papalescem, že bude album produkovat, napadlo ho, že by mohl některé party nahrát právě Saunders. Napsal jsem mu a on byl strašně vstřícný. Dohodli jsme se na částce, za kterou party nahraje, načež svou práci udělal velmi rychle. Vždycky mi nabídl několik variant baskytarových pasáží.

Legrační bylo, že mi je do telefonu přehrával na pusu. Zabroukal mi jich třeba pět a já si měl rychle vybrat. Jenže já měl kolikrát problém je plně zachytit a pochopit.

Většinou jsem mu tedy řekl, aby nahrál tu nejjednodušší. A on mi pak ke každé poslal ještě dvě tři další varianty. Postupně jsme začali komunikovat víc a víc a naše spolupráce vyústila v to, že mě přizval k práci na jeho sólové desce.

Doteď jsme si jenom volali nebo jsme komunikovali přes sociální sítě. Brzy ho ale snad konečně uvidím, protože s Vanessou hrajeme v říjnu v Ostravě. Říkal, že se zastaví.

Tahle deska je něco jako, když si starší chlap najde mladou milenku. Možná je to krize středního věku. Občas tam totiž vzdychám jako starý úchyl. Víte, celý život vyhlížím krizi středního věku. Strašně dlouho jsem ale nevěděl, co to znamená.

Pamatuju si, že už někdy ve třiceti letech jsem mučil některé padesátileté chlápky požadavkem, aby mi o krizi středního věku vyprávěli. Měl jsem totiž pocit, že ji už mám. Jenže oni se mi smáli a říkali: Jen počkej.

A tak čekám, a pořád nevím, co to je. Napadlo mě, jestli jsem ji už neměl a nežiju v post krizi středního věku. Nemám děti, a tak mi nemá kdo připomínat stárnutí. Ale koupil jsme si elektrokolo. A kdo ví, jestli padesátník na elektrokole není symbolem krize středního věku.

Nedávno jsem se o ní bavil s Jitkou Zelenkovou, které je sedmdesát a je to má jediná kamarádka v tomhle věku. Je to nejstarší a zároveň vlastně nejmladší žena, kterou znám. Pořád se udržuje mladá, až je mi to podezřelé. Je jako nějaký upír.

Řekla mi, že žádnou krizi necítila a že si myslí, že je to tím, že nemá děti a nikdy s nikým dlouhodobě nežila. Prostě ji nikdo neštval a nenervoval, takže se uchovala v relativní bezstarostnosti. A to se mi líbí.

Miluju ženy, a čím jsem starší, tím víc je respektuju. Jako mladý hoch jsem ale býval hrozný, nechoval jsem se k nim vždy nejlépe. Je mi to teď trochu trapné. Ale zase jsem podával dobré fyzické výkony, tak jsem jim to snad alespoň trochu vynahradil.

Obecně mohu říct, že o hlas pečuji chlastem a drogami. Vždycky jsem chtěl mít takový ten hlas, ze kterého je znát, že jeho majitel má už něco za sebou. Baví mě hlasy, které spíš hladí než ty, které excelují ve výškách.

Samozřejmě když zpívám s Vanessou, je to něco jiného. Můj výraz je při tom expresivní a na koncertech jsem rád, že to hlasivky vydrží. Lemmy Kilmister z Motörhead také nebyl žádný velký zpěvák a má nádherný hlas. To samé Leonard Cohen nebo Tom Waits.

Mimochodem, byl jsem před pár lety v klubu Rainbow v Los Angeles, kam chodil Lemmy. Zatímco v Americe se venku ani v restauracích skoro nic nesmí, v tom klubu se může všechno. Kouří se tam, pije, je tam šňupací místo, chodí tam polonahé servírky. Vůbec jsem to nechápal, vypadá to tam jako nekonečná V. I. P. párty a já nerozumím tomu, jak to udělali.

V klubu je jediný pánský záchod. Sedl jsem si na něj a najednou si uvědomil, že je to záchod, který používal i Lemmy. S touhle myšlenkou jsem si to tam pak hezky dlouho užíval.

Potíž byla, že je se mnou nahráli tak skvělí muzikanti, že pro každého dalšího byl problém je po nich zahrát. Kromě Fernanda Saunderse natočil kytary geniální Adam Krofian, který hraje v kapele The Atavists. Už jsem ale lidi sehnal. Měl jsem zase štěstí.

Chystám se na plastickou operaci. Odmalička si myslím, že bych ji měl podstoupit, má máma mi to říká celý život. Taky jich má několik za sebou. Nedávno řekla: Hochu, bude ti padesát let, nastal čas, aby ses stal skutečným mužem a přestal oxidovat na veřejnosti s tímhle stárnoucím ksichtem.

Tak jsem ji poslechl a objednal se na kliniku. Máme v rodině odjakživa slabost pro vyhlazené obličeje, jaké mají třeba Mickey Rourke, Tom Jones nebo David Hasselhoff.

Takže mám za sebou vstupní pohovor a zaplatil jsem zálohu. Operace mě čeká 11. listopadu. Ale možná jsem si to přivolal tím klipem, který jsem natočil s Jitkou Zelenkovou a v němž mi provádí takovou menší plastickou operaci.

Zatím se tomu směju, ale myslím si, že tak 10. listopadu mi bude pěkně úzko. Tím spíš, když mi lékařka říkala, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, ale že půjde na krev. Zvláštní, doufal jsem, že mě bude spíš nějak chlácholit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: