Článek
Na albech Krásný smutný den (2014) a Tady to někde je (2017) jste se od tradičního soundu Vypsané fixy trochu vzdálili. Na novince se k němu vracíte. Souhlasíte?
Dvě minulá alba produkoval Ondřej Ježek, který na to šel po svém. S nahráváním novinky se ale do hry vrátil Dušan Neuwerth, jenž stál za třemi našimi, řekněme, tradičními alby, která jsme vydali předtím. O produkci novinky se nicméně podělil právě s Ondřejem. Na vaší teorii je tedy něco tak z poloviny. Myslím si totiž, že na nové desce jsou i písničky se zvukem, který jsme ve Vypsané fixe nikdy nepoužili. Chtěli jsme to spíš rozvinout, než se vrátit.
Hledali jsme producenty, kteří by nám mohli přinést něco zajímavého a skončili jsme zase u Dušana a Ondřeje. A potom někdo řekl, abychom je spojili. Ze začátku to však bylo obtížné.
Proč?
Většinou je to tak, že kapela přijde za producentem a domluví se s ním. Když jsou ale ve hře tři subjekty, tedy dva producenti a kapela, je to složitější. Dlouho jsme se třeba dohadovali, kde budeme nahrávat. Hádali jsme se kvůli systému nahrávání, řešili postupy a další věci.
Nakonec jsme se asi po dvou velkých výměnách názorů domluvili. Odešli jsme točit do studia Sono a od té doby to fungovalo bezvadně. Bylo prostě trochu potřeba pročistit vzduch. A mimochodem, když někomu desku pustím, nikdo bezpečně neuhodne, kterou skladbu produkoval Ondřej a kterou Dušan.
Pracoval jste jako většinový autor písní pod časovým tlakem?
Vůbec ne. Čas mě naučil skládat průběžně. Mám doma takový malý kumbál, a jakmile se dostaví nějaké tvůrčí pnutí, hned si v něm nápad nahraju. Následující čas je filtr, jenž mi napoví, které nápady jsou dobré a které ne. Myslím si ale, že když jsme novou desku vydali dva roky po té minulé, další bude až tak za čtyři roky.
Má Kvalita nějaký koncept?
Tu otázku jsem si nedávno položil také a dospěl jsem k odpovědi, že je to taková prdlá deska se smutným přesahem. Je poznamenaná návratem k jiným hrdinům, než jsem já. Odehrává se opět ve městě San Piego, jak jsem si před lety překřtil Pardubice. Vrátil jsem se ale do období, kdy jsem bydlel v centru, na třídě Míru, a tam jsem příběhy písniček zasadil.
Vše startuje ve starém činžovním domě, v němž někteří hrdinové z nové desky žijí. V tom domě album také skončí. Lze vlastně říct, že na naší desce je jedenáct krátkých povídek ze třídy Míru v San Piegu. A zatímco minulá deska byla spíš pocitová a o mně, ta nová přináší příběhy lidí v různých fázích vztahů.
Je na ní písnička o holce, která je teenager, i o babičce, která už žije sama. Právě písnička Babička vypadá docela legračně, ale mně osobně přijde její text velice smutný.
Proč jste se vrátil na třídu Míru, o které jste zpívali už v minulosti?
V posledních dvou letech jsem se po ní hodně procházel a vybavoval si staré příběhy. Bylo to ve stylu detektivního seriálu Odložené případy. Dal jsem si jich tam pár dohromady.
Jak s tím souvisí písnička Ivan Trojan?
Jednoduše. Dvojice, která na třídě Míru bydlí, se rozhodne, že si pustí film. A rozhodne se pro film s Ivanem Trojanem. Jeho jméno se přitom do textu dostalo náhodou. Když jsem nápad na tu písničku pouštěl nazpívaný svahilštinou našemu bubeníkovi Pítrsovi, připadlo mu, že v ní zpívám Ivan Trojan, tak to jde. No a mně se to líbilo, i když jsem to v té verzi nezpíval. Teprve potom se rozvinul příběh.
Zvuk a energie téhle skladby mi evokuje defenestraci. Ivan Trojan je podle mě člověk, který by mohl naši společnost, rozdělenou na dva čím dál víc nesmiřitelné tábory, zase spojit. Příkop mezi těmi tábory je hlubší a hlubší a už by ho měl někdo zahrabat.
Vladimír 518 říkal, že by na to byla dobrá Marta Kubišová. Proč ne, ale je tady jeden háček. To zahrabání toho příkopu je mnohem těžší než jeho vznik. Raymond Chandler, který psal detektivky, zase ústy jedné ze svých postav, policejního komisaře, říkal, že služba u policie je stejná jako politika. Vyžaduje ty nejlepší lidi, ale není nic, co by na ní ty nejlepší lidi přitahovalo.
Jsou příběhy desky rámované i dobou, v níž se odehrávají?
Nejsou, protože vztahové příběhy se v různých obměnách opakují. Deska končí písničkou Ester jede pryč. Z okna domu, ve kterém jsem na třídě Míru bydlel, jsem se díval na místo s pamětní deskou, na němž kdysi stála židovská synagoga. Později ji zbourali, ale já si o ní sehnal informace a přitom se dostal k článkům o odsunu Židů z Pardubic. Ta písnička je o tom. I tahle událost přece ovlivnila vztahy lidí, kteří spolu žili.
Se současností pro mě souvisí tak, že cítím, že se světem táhne předzvěst nějakého velkého průšvihu. Visí ve vzduchu a může, mimo jiné, rozeklát mnohé rodiny a vztahy. I když je to třeba jen můj pocit, člověk nikdy neví. Je dobré i ty hrozné věci připomínat.
Již 7. října vyrazíte na koncertní turné. Jak na něm své výročí připomenete?
V posledních letech jsme si na turné vždycky vymysleli něco, co zpočátku vypadalo jako skvělý nápad, ale nakonec se ukázalo, že to má své nástrahy. Dělali jsme sami sobě předkapelu a už po prvním koncertě si uvědomili, že hrát dvakrát po sobě je náročné jak fyzicky, tak psychicky. Na turné k desce Tady to někde je jsem zase za hudebního doprovodu ostatních četl příběhy k jednotlivým písničkám. To bylo také šílené, ale hodně mě to naučilo. Je to úplně jiná disciplína než hraní.
Teď jsme si vymysleli, že v rámci výročí vytáhneme společenské oděvy a zahrajeme v nich. Musím ale říct, že je v nich strašné vedro. Zvláště když jsme zvyklí na tričko a džíny. Ale dáme to.
Může se vám hodit na Zboží.cz: