Zpěvák a hudebník Martin Chodúr: Konečně dělám to, co cítím

Musím se přiznat, že jako dítě jsem je moc nečetl. Měl jsem pocit, že je to něco pro děti, a já chtěl vždycky přeskakovat to, co bylo pro můj věk obecně přirozené. Doma jsme měli spoustu knížek pro dospělé, a ty mě lákaly víc.

Moji rodiče mi ale v útlém dětství samozřejmě pohádky četli, takže můj vztah k nim je pozitivní. Dnes mám pětiletého syna a často mu je také čtu, nebo si je vymýšlím, anebo si spolu vyprávíme příběhy.

To, co mě dnes zajímá na pohádkách a příbězích určených primárně pro děti, je zjištění, že některé pohádkami vlastně ani nejsou a to, že se vyprávějí dětem, je jenom otázkou zvyku. Některé příběhy dokonce pro děti nejsou vhodné.

Došel jsem k nim tak trochu oklikou. Jako každý jsem tušil, o co se jedná, zejména díky knížce Příběhy tisíce a jedné noci od Eduarda Petišky. Je to převyprávění některých příběhů zaměřené na mladou generaci.

Vážný zájem o Pohádky tisíce a jedné noci u mě začal při četbě Goetha. V komentářích k jeho knihám se totiž často opakoval odkaz na ně. Začaly mě zajímat, a tak jsem si koupil novou edici, přesné překlady původních příběhů tak, jak se zachovaly. Začetl jsem se do nich a přišla inspirace, která vyústila ve vznik alba Tisíc a jedna noc.

Rozhodně ano, ale jde o nepřímé ovlivnění. Třeba tím, že jsem jejich prostřednictvím mohl poznat úplně jinou civilizaci, než je ta naše, a jiný náhled na život, než jaký máme my.

Obecné povědomí o muslimech je u nás často, myslím neprávem, negativní. V Pohádkách tisíce a jedné noci se zase často objevují známky špatného povědomí muslimů o křesťanech. Je tam i vysvětlené proč. Přimělo mě to uvědomit si, s jakými předsudky vnímám svět kolem sebe já.

Hlavním impulzem byla forma. Příběhy nejsou ukončené, v jednom začíná další, jsou propojené. Všechno ale vykládá Šeherezáda svému králi, který ji chce po první noci zabít, a ona tím, že si vymýšlí nové a nové příběhy, svou smrt oddaluje.

Tahle paralela mi připomněla svět pop music. Zpěvák musí vykládat příběhy svému publiku, které se tak stává potenciálním králem. Musí neustále zpívat a být dostatečně zajímavý na to, aby se publikum nenudilo, protože jeho reakce by ho mohla, obrazně řečeno, zabít. Přišlo mi to jako zajímavý rámec, na kterém mohu vystavět album.

Zamyslel jsem se nad tím, proč Šeherezáda vykládá králi takové příběhy, jaké mu vykládá. Vnímal jsem, že vlastně vycházejí z krále samotného. Musela se mu zavděčit, musela ho zaujmout, proto je v jejím vyprávění mnoho erotických nebo násilnických situací, které krále zabavily.

Kladl jsem si otázku, jak mě bude vnímat publikum, které se rozhodne album si poslechnout, a co ode mě vlastně čeká. Ne že bych se mu chtěl podbízet a pokroutit svůj styl, spíše to bylo takové příjemné omezení. Přiznal jsem si, že jsem známý jako zpěvák, jenž zpívá spíše standardním způsobem. Proto jsem se rozhodl nahrát album, které bude vystavěné především na zpěvu a vokálech.

Abych mohl se svým hlasem dobře pracovat, mělo by album být především melodické. Nechtěl jsem se vydat experimentální cestou. Současně jsem si řekl, že nemohu popřít sám sebe. A tak jsem do hudby vložil i to, co je zajímavé pro mě.

Moc rád čtu a písně jsou pro mě častokrát více textem než muzikou. Myšlenka v nich je pro mě někdy důležitější než hudební složka. Velké melodie hudební historie přitom většinou nejsou spojené s hlubokými texty. Platí úměra, že čím víc je v písních textu, tím méně je v nich melodie, respektive čím více je v nich melodie, tím spíš se text stává nesrozumitelným.

Chtěl jsem vyprávět příběh a občas jsem cítil, že potřebuju písničku v určitém stylu. A tak jsem psal, jak se mi to do koncepce alba hodilo.

Když mi v minulosti přišla hudební myšlenka, kterou jsem považoval za dobrou, následovala obava, že mi něco připomíná a že už tu cosi podobného bylo. Často se pak na alba dostaly i melodické postupy, které mi sice nic nepřipomínaly, ale samy o sobě nebyly moc nosné.

Tentokrát jsem si řekl, že je dokonce nutné použít i nějaký povědomý motiv, jenž nosný je. Tím, že na něco odkazuje, může skladbu obohatit. Vím, že lidé jsou schopni spíše poslouchat hluboké texty, pokud jsou doprovázeny hudbou, která je snadno zapamatovatelná, než aby poslouchali hloupé texty za doprovodu zajímavé hudby. Přestal jsem se tedy hlídat, začal si skládání užívat a odkazy na jiné kapely klidně přiznávám.

O spolupráci s někým jiným jsem neuvažoval z několika důvodů. Jeden byl ten, že jsem si řekl, že konečně udělám, co cítím, a nebudu se ohlížet na názor někoho dalšího. Když jsem si třeba v minulosti nebyl až tak jistý sólem na kytaru, pozval jsem si někoho, komu je tato disciplína bližší. Teď ne, nechal jsem všechno na sobě.

Výhodou bylo, že jsem si v době epidemie zařídil domácí studio, v němž jsem měl čas na to, abych si vyzkoušel různé postupy. Byl jsem přesvědčený, že všechny položky alba budou držet pohromadě, když budou vycházet pouze z mých zkušeností a mého muzikantství.

Jsou ale nástroje, které bych nechtěl nahrávat sám. Rytmiku tedy obstarali moji známí, skvělí muzikanti z kapely Mach.

Je to něco, co by mě lákalo. Lidé se mě často ptají, jestli bych chtěl napsat nějaký muzikál. To mě však neláká, protože si myslím, že vyjadřovací možnosti v tomto žánru jsou úzké. Přitahují mě moderní opera nebo experimentální skladba klasického druhu.

Při přípravě nového alba jsem si nicméně uvědomil, že má cesta je jít popovým směrem. Když už se stylizuju do Šeherezády, ta také neměla na vybranou. Já se vydal nějakou hudební cestou, mám fanoušky, kteří ode mě něco čekají, mám publikum.

Kdybych začal zpívat něco jiného, sice bych podpořil stránku sebe sama, ale ztratil bych publikum. Vývoj klasické hudby nám ukázal, že bez posluchačů to nejde. Podle mě se navíc experimentální tvorba dostala do slepé uličky a neví, jak dál. Nerad bych, aby se stalo, že mě nebude nikdo poslouchat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: