Zpěvačka Marta Jandová: Moderování je super vedlejšák

Nabourala je absolutně. S německou skupinou Die Happy, což je můj nejúspěšnější hudební projekt, jsme po pěti letech vydali novou desku. Je rocková, máme z ní obrovskou radost. Vydali jsme ji ale 10. dubna, tedy zhruba měsíc po tom, co začal úřadovat koronavirus.

V listopadu a prosinci jsme měli být na koncertním turné. Nakonec jsme ho museli odsunout na říjen roku 2021. Zpočátku jsem si říkala, že je to moc daleko, ale jak se věci vyvíjejí, tak si myslím, že to je tak akorát.

Hudba a především živé vystupování mi velmi chybí. Naštěstí mám každý všední den hodinový rozhlasový pořad Co se děje? Kdyby nebyl, úplně bych vyskočila z pracovního režimu.

A hlavně mám svou dceru Marušku, kterou dávám ve svém životě na první místo. Díky tomu, že je domácí výuka, mám na ni čas a moc si ji užívám. Vymýšlíme spoustu různých aktivit, prostě se nenudíme.

Máte pravdu, jsem především zpěvačka. Zkouším ale všechno, co mi život přinese. Teď už například vím, že přijmout nabídku mít denně vlastní rozhlasový pořad bylo správné rozhodnutí. Kdybych ho neudělala, tak bych byla doma se svou dcerou Maruškou a přitom bych pravděpodobně pletla ponožky. Do kůže rozhlasové moderátorky se začínám dostávat. Připadám si sice pořád jako koktavá nemoderátorka, ale baví mě to a jistě se to i zlepšuje. Říkám si, že život je moc krátký na to, abychom nevyzkoušeli různé věci. Když nemůžu zpívat, je moderování super vedlejšák.

Neustále přemýšlím o tom, co dělat a také co budu dělat ve stáří. Mick Jagger z Rolling Stones vypadá dobře, když v osmdesáti poskakuje po jevišti. Já ale nevím, jestli mi to v jeho letech půjde také, a tak vymýšlím. Teď hlavně věci, které se týkají dětí.

Nedávno jsem například byla střihač, protože jsem si vymyslela dárek pro paní učitelku a paní vychovatelku ze školy, do které chodí Maruška. Dala jsem pokyn rodičům, aby se svými dětmi natočili kusy písničky, a doma jsem je pak sestřihala v jednu. Pořád však platí, že se nejlépe cítím, když stojím na pódiu a zpívám.

Skládám, ale málo. Mám to tak, že v dobách, kdy mám čas a měla bych být akční, tak nejsem. Skládám v době, kdy jsem v časovém presu, a to teď také nejsem.

Vzpomínám si, že když mi před lety zlomil srdce jeden přítel, všichni mi říkali, že mám čas, ať píšu a vypíšu se z toho, protože určitě vzniknou skvělé písničky. Já ale nemohla, nenapsala jsem ani jednu. Jsem typ tvůrce, který potřebuje, aby ho někdo takříkajíc pořád kopal do zadku.

Určitě, chci nahrát další album. Když jsem předtím koncertovala, bylo mi hloupé hrát bez skupiny Die Happy její písničky. A tak jsem začala skládat své. Chtěla jsem si dokázat, že to umím, a hrozně mě to baví. Zvláště s texty češtině.

Ne, ale jako obvykle jsem byla první posluchač nových písniček. Takže už od loňského února jsem poslouchala tátovy čerstvé skladby a bavila se s ním o nich.

Jsem jím mile překvapena, i když jsem se trochu červenala, když jsem poprvé slyšela titulní písničku. Líbí se mi nicméně, že táta bere hudbu pořád za svou, dělá to, co ho baví, nehledí na to, co na to říkají ostatní, a dělá ho to šťastným. To je skvělé.

Nemám a mrzí mě, že lidé pořád musí něco škatulkovat a musí mít na všechno názor. Myslím si, že pokud to, co někdo dělá, nikomu neubližuje, je to absolutně v pořádku. A ten obal nikomu neublížil.

Může se vám hodit na Zboží.cz: