Zpěvačka Markéta Konvičková: Dnes bych se za kariérou už nehnala

Je to pravda, jsem srdcařka, ale na druhou stranu jsem věděla, že až nastane rodinný život, tak se vrátím zpátky k rodině do Třince a okolí.

Je pravda, že jsem trochu čekala na partnera, protože neznal destinaci, odkud bude létat (partner René Kuboš je pilot privátních letů, jehož základnou je nyní Bratislava).

Tehdy to bylo ohraničené jen Českem, Polskem a Slovenskem. Nechtěla jsem jít někam dál, protože jsem zpívala tady a měla jsem pocit, že kariéra je na prvním místě.

Když se vám pak ale narodí dítě (dceři Amálce budou dva roky), priority se změní. Dneska bych se za kariérou už nehnala a dovedu si představit, že bych šla s partnerem někam k moři.

Říkala jsem mu, že kdyby chtěl, tak třeba do Malagy ve Španělsku nebo do Itálie, Říma, Verony bych s ním šla ráda. (směje se) Ale vůči Amálce je těžké říct, kdy by to bylo nejlepší. Možná je lepší nad tím nepřemýšlet.

Je to otázka i na mé rodiče a můj tehdejší management. Bylo mi patnáct, měla jsem pocit, že na mě čeká svět, a Třinec a Český Těšín, kde jsem studovala střední školu, jsem chtěla opustit.

Rodiče a management mi nechali otevřené dveře, říkali, ať si dělám, co chci, ale ať určitě dodělám školu. Možná i díky tomu mám nakonec i vysokou.

Když se v patnácti dostanete poprvé do Prahy, kouká na vás 2,5 milionu lidí ze dvou republik, je to šok. Máte pocit, že to tak bude napořád. Ale když na sobě člověk nepracuje, tak na vás můžou rychle zapomenout, jako se to stalo spoustě mých kolegů ze soutěží.

Jsem inženýrkou marketingu a obchodu na ekonomické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě. Mám ráda tvůrčí činnost, marketing je tomu blízko, ale nedokážu si představit, že bych seděla dvanáct hodin někde v kanceláři, to opravdu obdivuju.

Na hotelovce v Těšíně jsem si vyzkoušela, jaké to je, kmitat dvanáct hodin a obsluhovat hosty. Taky to obdivuju, ale není to věc, která mě baví. Ráda se podílím na tvůrčí práci s kapelou, na videoklipech, vizuální stránce, takže u kreativní práce bych zůstala. Teď nad tím ani nechci přemýšlet.

Tehdy jsem se musela do Prahy na několik měsíců přestěhovat, protože to opravdu nešlo skloubit se studiem na vysoké škole. Každodenní tréninky, hodiny zpěvu, tance, korepetice, natáčení… Studium jsem si kvůli tomu musela prodloužit o půl roku, ale nikdo mě do Prahy netahal.

Logicky jsem tam za ty čtyři měsíce narazila na spoustu pracovních příležitostí, poznala lidi z branže i mimo ni, a myslím si, že být zpěvačkou nebo kýmkoli ze šoubyznysu je v Praze určitě jednodušší.

Zpívala jsem Kam tenkrát šel můj bratr Jan, kterou znám ve verzi od Céline Dion. Dostala jsem nějaké písně na výběr, ale tahle mezi nimi nebyla. Když jsme si volali s paní Gottovou, řekla jsem jí, že bych si moc přála ji zazpívat, protože je to nádherná píseň, i když s politickým podtextem.

Byla jsem ráda, když mi řekla: „Markétko, já myslím, že Karel by byl rád, že ji zpíváte zrovna vy.“

Bylo zvláštní stát dvakrát před vyprodanou O2 arenou a zpívat píseň z období, ve kterém jsem ani nežila. Ale odezva byla krásná, tolik hostů, celá elita, a já jsem se tam pak i rozplakala, že holka z Třince dokázala něco takového.

Už za jeho života, protože jsem často v souvislosti s některými mladými kapelami říkala: „A Karla Gotta na vás!“ Když jsem někam přijela, měla jsem pocit, že někteří mladí nemají úctu, ani nepozdraví a myslí si, že sláva bude trvat věčně. Vždycky jsem říkala, že úcta a pokora, jakou měl Karel Gott, který podal ruku všem, mezi mladými chybí.

Vzpomínám, jak jsem měla na vysoké telefon, šla jsem někam na záchod, a ozvalo se: „Slečna Konvičková? Tady management Karla Gotta.“ Dívala jsem se kolem sebe, kde jsou skryté kamery. „Měla byste chuť a čas se účastnit jeho koncertu?“

Samozřejmě že jsem měla velkou chuť, a i kdybych neměla čas, stoprocentně bych si ho udělala. Zažila jsem ho intenzivně v jeho posledních dvou letech, objížděla jsem s ním koncerty a byla součástí i jeho posledního velkého koncertu v O2 areně.

Není to až tak úplně. Musela jsem si na to v průběhu let přijít. V patnácti ani nevíte, co chcete dělat, a já jsem si těch žánrů do zhruba čtyřiadvaceti let vyzkoušela opravdu hodně.

Zpívala jsem na plesech i pivních slavnostech. Chtěla jsem zkusit tak nějak všechno, abych zjistila, co je to hlavní. Vždycky jsem měla blízko k tomu, co nikdy mít nebudu už proto, jak vypadám. Odmalička miluju černošskou muziku, kostely, gospely, chorály, Michaela Jacksona, Beyoncé, Bruna Marse. Jsou to mé vzory, styl, který bych chtěla dělat, kam bych chtěla dospět.

Nikdy neříkám nikdy. Je fakt, že celé to poslední album vznikalo v těžkém období, kdy jsem nevěděla, co se se mnou děje. Lidi mi psali, že vypadám nemocně, fetuju nebo že jsem byla na botoxu. Nepoznávala jsem se, byla jsem oteklá, chytla jsem si vlasy a hrst jich zůstala v ruce.

Řekla jsem si, že tím posledním albem chci lidem něco předat, doufala jsem, že se všechno nějak vysvětlí a tím se album uzavře.

Je koncipované tak, abychom si vážili svých smyslů, toho, že máme vše pohromadě, ruce, nohy, a že můžeme řešit jen banality.

Pomohly mi, protože v té době jsem už byla vyrovnaná, měla zpátky svůj obličej a věděla jsem, že nejhorší je za mnou. Když jsem napsala, že jsem měla nález na vaječníku, tak všichni automaticky, že Konvičková má rakovinu, ale tak to nebylo.

Měla jsem karcinoid na vaječníku, ohraničený nádor. Svým příběhem jsem chtěla říct, ať se k sobě chováme slušně, protože fakt nikdy nevíte, proč ten člověk tak vypadá a co zrovna prožívá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: