Zpěvačka Elis: Byla jsem vyhořelá, potřebovala jsem si dát pauzu

Písničku Wanna Be Like jsem chtěla vydat už dříve. Potom se ale naskytla možnost spojit ji s Eurovizí, a tím pádem na ni více upozornit. Mám radost, že se mi podařilo dostat ji na český i slovenský trh a byla slyšet i dál, přestože na Eurovizi do Nizozemska nepostoupila.

Pro český trh jsem totiž předtím delší dobu netvořila, takže o mně tuzemští posluchači naposledy více slyšeli v rámci vydání alba Shubidu, a to bylo v roce 2013. S písní Wanna Be Like se mi podařilo dát jim vědět, že tu stále jsem a pořád skládám i zpívám. Rozhodně to pro mě bylo přínosné.

V době vydání alba Shubidu jsem žila v Ostravě. Deska se líbila, já vyhrála Českého slavíka v kategorii Objev roku a měla jsem pak spoustu koncertů. Přestěhovala jsem se do Prahy, začala jsem studovat Ježkovu konzervatoř obor skladba a chtěla se v hudbě stylově najít.

Nevěděla jsem však tehdy ještě, jakým směrem se dám. Myslela jsem, že nebude dobré, když nebudu vědět, jaká cesta je ta správná, a přesto budu vydávat nové písničky. A tak jsem je vydávala zřídka.

Teď už vím, že to nebylo dobré rozhodnutí. Měla jsem skládat i zveřejňovat novinky, a tím pádem dát lidem najevo, kdo zrovna hudebně jsem v té dané chvíli. Lidé z hudebního byznysu a vydavatelství mi v té době také začali říkat, že zpěvák, který se pohybuje v mainstreamu, musí být jasně čitelný a musí mít daný směr. Já ho ale neměla a myslela jsem si, že čím budu starší, tím jasněji v tom snad budu mít.

V současné době mohu říct, že nevím, co chci, ale vím, co nechci.

Samozřejmě. Měla jsem pak příležitost několik let spolupracovat s agenturou Nemoros. Díky ní jsem vycestovala do zahraničí, kde jsem mohla skládat písničky s různými úžasnými skladateli. Byli to lidé, kteří předtím pracovali například s Whitney Houstonovou, Alicií Keys nebo Mariah Careyovou.

Byla to pro mě neskutečná škola, zvláště co se týče psaní písniček a jejich produkce. Za dva roky jsem absolvovala neskutečnou praxi. Posunulo mě to o velký kus dál, ať už jako hudebníka, nebo jako člověka.

Když jsem se pak rozešla s agenturou Nemoros, přišla možnost zúčastnit se českého kola Eurovize. Všechno jsem si kolem vydání písně Wanna Be Like pečlivě naplánovala. Kromě ní jsem měla připravené i další projekty. Jenže přišla pandemie koronaviru, všechno se zavřelo a své plány jsem pozastavila.

Máte pravdu, bylo jich asi sedm. K tomu jsem napsala dvě skladby k filmu Ženská pomsta, jedna z nich je titulní. Jenže při té loňské smůle byl film uveden v premiéře a hned potom kina zavřeli. Doufám, že až se za pár týdnů na plátna vrátí, už na nich zůstane.

Opravdu mě baví zpívat cokoli, ať už jsou to pop, soul, jazz, reggaeton nebo rock. Pojí je se mnou to, že si hudbu skládám sama, a tím pádem si v každém stylu nacházím to své. Rozhodla jsem se ale, že budu tyto rozdílné žánry do budoucna lépe strukturovat a rozdělovat. Měla jsem v tom jednu dobu velký nepořádek.

Víte, předtím, než přišel koronavirus, jsem si zažila dva těžké roky v osobním a pracovním životě. Hudba u mě kvůli tomu šla na druhou kolej. Neměla jsem chuť zpívat ani skládat. Zjistila jsem, že už mi to nedělá takovou radost. Stala se z toho povinnost. Byla jsem vyhořelá.

Proto jsem se rozhodla, že ji dám na nějaký čas stranou a zjistím, jestli se mi přirozeně vrátí chuť opět něco tvořit. Kdyby se neobjevila, asi bych s ní sekla a nevyčítala si to.

Musím říct, že jsem hodně pracovala na tom, abych si dala věci do kupy v sobě a kolem sebe. Výsledek je, že jsem opět začala pracovat na nové hudbě. Na letošní podzim bych tedy ráda připravila projekt, který bude celistvý a velmi upřímný. Bude souviset i s těžkým obdobím, které jsem prožila. Tak snad to stihnu.

To se těžko vysvětluje. Bylo toho na mě jednu dobu prostě moc. Souviselo s tím i to, že od svých devatenácti let neustále poslouchám, čím bych měla na hudební scéně být, co bych měla dělat, jak bych měla zpívat, jak bych se měla oblékat, kolik bych měla vážit a podobně. Ruku v ruce s osobními problémy jsem si uvědomila, že potřebuju čas si to přehodnotit a zjistit, kdo jsem vlastně já.

Ano, pomohlo mi to a mám zase na hudbu obrovskou chuť. Pauza mě v pozitivním smyslu slova nakopla. Také jsem dostala možnost moderovat v rádiu Spin. Je to pro mě úžasná zkušenost, jsem inspirovaná tunou muziky, ať už hip-hopem, r’n’b nebo soulem.

Začala jsem také učit zpívat. Mám jen pár žáků, protože jsem si řekla, že to budu dělat dočasně a potom s tím přestanu. Všechno to jsou činnosti, které mohu opustit, a kdyby mi chyběly, zase se k nim vrátit. Skládání hudby je teď pro mě trochu terapie. Díky muzice ze sebe dostávám věci, které jsem si prožila.

V tuto chvíli mám připravené dva projekty, ale chtěla bych jich mít víc. V jednom z nich figuruje můj bratr, bubeník Dali Mráz. Oba jsou přitom hudebně naprosto odlišné, zároveň jsou oba velice hravé.

Rozhodně neříkám, že nebude. Tím spíš, když ho už slibuju osm let. Chci, aby vyšlo, a mohu prozradit, že s ním bude spojený jeden můj projekt.