Článek
V listopadu jste po dlouhé covidem vynucené pauze začali opět vystupovat. Jaký to je pocit?
Člověk si toho nyní víc váží. Vždy jsem koncerty milovala a dokázala je ocenit, nicméně máme za sebou dva roky, kdy jsme si nemohli být zcela jistí, že vůbec ještě někdy budeme normálně fungovat. Loni jsme vydali desku, kterou milujeme a v tom nejhorším období pandemie do ní vložili svá srdce. Že ji nyní konečně můžeme lidem představit naživo, je úžasné.
Máme konečně naději, že to zase bude dobré, jsme zpět. Mám dojem, jako bych znovu objevovala, jaký dar je dělat muziku, vidět opět tolik lidí pohromadě, kteří něco prožívají společně.
Zkuste si, prosím, vybavit, co pro vás hudba znamenala před devatenácti lety, kdy jste se spoluhráči z kapely vydávali první album, a co pro vás znamená teď. Vnímáte velký rozdíl?
Když jsme začínali a vyšel singl Bring Me To Life, bylo mi dvacet jedna let. Dělo se toho moc najednou a vzpomínám na to jako na vzrušující dobu. Byla to velká věc, ale nemůžu říct, že bych si toho tehdy dokázala vážit tak jako nyní.
Až teď vidím, co to znamenalo pro můj život. O dvacet let později si uvědomuji, že jsem za tuhle kapelu musela mnohokrát bojovat. Za to, aby vydržela, i za to, abych mohla dělat takovou hudbu, jakou jsem chtěla. Evanescence dokázali přežít mnoho období, ale často jsem musela dělat složitá rozhodnutí.
Jaká?
Neustále jsem usilovala o nějaký vývoj. Chtěla jsem, aby se kapela i její hudba stávaly silnější, abychom se o dvě dekády později mohli hrdě ohlédnout za tím, co naše muzika znamená nejen pro nás, ale i pro naše fanoušky. Ti za námi neustále chodí a vyprávějí, co se kterými písničkami prožili, nebo jak jim pomohly překonat těžká životní období. Mám k těm písním vlastně často stejný vztah. Cítím, že vzniklo něco, co je daleko větší, než jsem já sama. Být toho součástí je požehnání.
Říkáte, že jste musela bojovat za to, aby kapela byla taková, jakou jste ji chtěla mít. Kdy to bylo nejtěžší?
Nejrůznější výzvy se objevovaly průběžně celou dobu. Udržet rockovou kapelu v chodu takhle dlouho prostě není snadné. Neustále jsme cítili tlak na to, abychom zalíbili někomu jinému. Buď se po nás chtělo, abychom vydělali víc peněz, měli hit v rádiu, nebo třeba opakovali něco, co už tu bylo, protože to je jistější cesta. Mám už ale pocit, že jsme tohle omezení rozbili. Dlouho tu ale bylo.
Vždy jsem se stavěla za umění a naše vize, a to se lidem kolem nás ne vždy líbilo. Teď už máme naštěstí skvělý tým, který podporuje naše přání a já mám díky němu pocit, že můžu kvést způsobem, jakým to dřív, ještě třeba před deseti lety, nešlo.
Není nakonec nejtěžší srovnat si to sám se sebou a za svou vizí si stát?
Já to takhle dělat prostě musela. Cítila jsem, že to tak má být. Miluji kreativní spolupráce a práci s kapelou. Ráda tvořím s otevřeným srdcem. Tohle všechno je ale skvělé jen ve chvíli, kdy k tomu přistupujete s čistým úmyslem stvořit něco úžasného.
Musíte to udělat tak, abyste výsledek milovala vy a doufat, že právě kvůli tomu se bude líbit i někomu dalšímu. Nesmíte spekulovat, jak to udělat, aby se to líbilo všem. Nejsem obchodník, nedělám marketing, nemám jasnou představu o tom, jak naši hudbu prodat. Vím jen, že musí vzniknout bez kalkulu. Obchod může skvělé projekty zničit.
Víte, dnes necítím tlak na to, že musím tvořit. Není to tak, že bych psát musela, dokážu bez toho žít. Ale chci to dělat. Čas od času ovšem potřebuju učinit krok stranou a představit si, že možná už žádnou další desku neudělám. A v tu chvíli potřebuju cítit, že to, co máme za sebou, mělo smysl. Když pak začnu znovu tvořit, vím, že to dělám z čisté lásky a mám co říct. Je skvělé se obrátit a vidět, že tahle kapela představuje, kdo jsem. Že to není nějaká role, kterou bych hrála.
Kapelu jste založila, když vám bylo nějakých čtrnáct let. Je to tak?
Tak nějak. Prostě jsem začala s kamarády dělat hudbu. Každopádně jsem byla dost mladá.
Byl za tím už tehdy sen stát se zpěvačkou?
Velmi brzy jsem věděla, že se chci věnovat hudbě. Neměla jsem jasnou představu, jak přesně, vím jen, že jsem si zprvu představovala, že budu skládat třeba hudbu k filmům, což se mi mimochodem také trochu splnilo.
Zpočátku mě každopádně silně inspirovala klasická hudba, Bach, Beethoven, Mozart. Následně skladatelé filmové hudby, Hans Zimmer nebo Danny Elfman. Chtěla jsem proto dělat převážně instrumentální hudbu, zpěv přišel až později. Milovala jsem ale současně poezii, jazyk a slova vůbec. A najednou mi docvaklo, že se k té hudbě dají přidat i texty. Dneska mi připadá zajímavé, že zpěv je tak důležitou složkou naší kapely, protože nebyl mou původní touhou. Jen jsem chtěla tvořit.
Od prvního alba jste ve svých textech šla dost na dřeň a věnovala se i velmi osobním tématům. Nelitovala jste někdy, že jste odhalila příliš?
Jen když jsem dělala rozhovory a musela o písních mluvit. Nikdy jsem ale nelitovala, že jsem si v písních vylila srdce a odhalila celou svou duši. To je doopravdy skvělý pocit. Ale je to jako v poezii, slova písně jsou všechno, co chci říct. Zpívat je snadné. Těžké je, když prozradíte něco velmi niterného a máte to někomu vysvětlovat.
Loňské album vznikalo ve zvláštních časech. Co na tom bylo nejlepší?
To nahrávání jsem potřebovala. Měla jsem pocit, že se celý svět rozpadá. V roce 2020 bylo všechno vzhůru nohama a nevěděli jsme, jestli bude svět jako dřív. Svým způsobem to pořád nevíme, ale ta nejistota, jestli budeme ještě někdy s pocitem bezpečí vycházet z domu, byla tak silná, že jsem měla silný pocit naléhavosti a ve tvorbě nacházela smysl.
Když řeknu, že jsem se obávala, že tohle opravdu může být poslední hudba, jakou kdy uděláme, protože může nastat konec světa, vím, že budu znít pateticky a bláznivě. Věřím ale, že nejsem jediná, kdo to tak měl. I proto ta deska není jen o mém vlastním světě, ale o touze po kontaktu, strachu, úzkostech a dalších emocích, které prožíval téměř každý. Nemluvila jsem jen za sebe, ale za všechny.
Může se vám hodit na Zboží.cz: