Zpátky do minulosti s fotografem Vladimírem Birgusem

Podtitul výstavy a knihy, kterou k ní vydává nakladatelství KANT, zní Fotografie z doby, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo. Je to velmi subjektivní a taky velmi smutný obraz života mnoha lidí v Československu, Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku nebo NDR v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Jejich život se většinou dělil na oficiální a neoficiální část.

V té první se podvolovali unifikovaným požadavkům na chování i vizáž, stádně se zúčastňovali prvomájových průvodů a dalších oficiózních oslav v obavách, aby nepřišli o práci nebo aby se jejich děti dostaly na střední či vysokou školu, neustále sháněli nějaké nedostatkové zboží.

V té druhé části se snažili žít daleko svobodněji v soukromí svých domovů, v hospodách nebo na chatách, užívali si dovolené na Máchově jezeře nebo na Rujáně a sledovali fotbal a televizní seriály. Já ukazuji především tu první část.

Zpočátku jsem se věnoval hlavně inscenované a výtvarné fotografii, ale postupně mě stále více přitahoval dokument. Od sociálních témat jsem se pak dostal k subjektivnějšímu pojetí s důrazem na vícevýznamový podtext. Důležitým tématem se mi stal život obyčejných lidí v době normalizace.

Od poloviny sedmdesátých let jsem pravidelně fotografoval prvomájové průvody, oslavy Vítězného února a VŘSR nebo spartakiády, kde se obzvlášť intenzivně projevoval rozpor mezi oficiální ideologií a realitou. S Danou Kyndrovou, Jaroslavem Kučerou, Karlem Cudlínem a několika dalšími kolegy jsme tam většinou s ironickým odstupem zachycovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií.

Samozřejmě jsme proto někdy upoutávali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti či členů Lidových milicí. Občas to znamenalo odebrání filmu, někdy i výslech pro koho vlastně fotografujeme, ale většinou mě zachránilo, když jsem řekl, že fotografuji cvičení pro FAMU, kde jsem tehdy působil.

A pokud tam přišlo nějaké hlášení, liberální vedoucí Katedry fotografie profesor Ján Šmok ho někde ztratil nebo založil. Horší to bylo při fotografování komunistických oslav i běžného života v Moskvě, Sofii nebo Rize, tam i obyčejní lidé hlásili milicionářům, že fotografuji něco nepatřičného.

Prostředí tehdejších měst sovětského bloku bylo většinou zchátralé a smutné a oficiální život byl přes všechnu proklamovanou pestrost dost šedivý, k tomu se daleko více hodila černobílá než barevná fotografie.

Především je to pocit úlevy, že už žijeme jinak. Přes všechny výhrady k různým politikům a jejich činům pořád žijeme v demokracii. Ale mnozí lidé si idealizují předchozí režim.

Zapomínají, v jak zanedbaném stavu byla většina tehdejších měst a vesnic, jak žili v nepravdě a nedůstojnosti, jak se báli otevřeně mluvit, jak se mohlo cestovat nanejvýš do Rumunska nebo NDR, jak se stálo ve frontách na maso, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech obchodů nebo v rukách otrávených lidí, kteří se povinně museli zúčastňovat oslav různých výročí a svátků.

S časovým odstupem je zřejmé, že vzrůstá grotesknost mnohých výjevů, protože mladí lidé už je nevnímají prizmatem vlastní zkušenosti a mnohé věci jim připadají absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my.

V době, kdy tyto fotografie vznikaly, tedy během Husákovy normalizace, bylo zřejmé, že by je nebylo možno v oficiálních galeriích, časopisech a knihách publikovat bez toho, že by mohly být zneužity a interpretovány zcela jinak, než jsem zamýšlel. To se stalo i některým kolegům, kteří své záběry z komunistických slavností poskytli  různým časopisům a tam vyšly v úplně jiném kontextu.

Několik ironicky laděných fotografií se mi v osmdesátých letech podařilo vystavit v liberálně vedené olomoucké Galerii v podloubí, ale mnoho jsem jich ukazoval jenom přátelům a většinu jsem vůbec nezvětšoval a nechal jen v v negativech. Měl jsem neblahou zkušenost s knihou Město, do níž se nám s Pavlem Jasanským podařilo v roce 1983 dostat řadu nepříliš optimistických snímků. Už vytištěná publikace ale byla prohlášena za ideologicky závadnou, deset tisíc výtisků skončilo ve stoupě a kniha nakonec vyšla o rok později s podstatně jiným výběrem fotografií, který udělal Miroslav Hucek.

Po roce 1989 se objevilo mnoho výstav a publikací s fotografiemi autenticky ukazujícími život v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jenom nosil dříví do lesa. Řadu snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let jsem proto publikoval až v roce 2014 na výstavě v Muzeu umění Olomouc, k níž vyšla i obsáhlá publikace.

Další jsem přidal o tři roky později do expozice ve Slezském muzeu v Katovicích. Potom na výstavu na Měsíci fotografie v Bratislavě, která byla také představena na festivalu Transphotographiques v Lille a v užším výběru v galerii KUPE v Opavě.

Ale až na současnou výstavu, pořádanou Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze v Domě U Černé Matky Boží, jsem skutečně probral většinu z tisíců negativů z normalizace. Ve spolupráci s kurátorem Janem Mlčochem jsem z nich vybral už téměř finální soubor jak pro expozici, tak pro knihu.

Samozřejmě v souvislosti s blížícím se 30. výročím pádu Berlínské zdi začal být o fotografie ze života v totalitních režimech velký zájem a dostal jsem řadu nabídek na výstavy v zahraničí. Musel jsem proto vytvořit paralelní výstavní soubor, který bude postupně představen na mezinárodním festivalu v portugalském městě Braga, v galerii Pix House v Poznani a v Českém centru v Paříži v rámci doprovodného programu Paris Photo.

Výstava Tak mnoho, tak málo je od 9. října 2019 v Domě U Černé Matky Boží v Praze a potrvá do 9. února 2020.