ZAZ v Ostravě přilákala rekordní počet diváků

Předloni v Ostravě byla ještě ZAZ zaskočená, pro jak velké publikum zpívá. Bylo patrné, že se teprve rozhoduje, zda upřednostní intimní doprovody, nebo dá přednost rockovému zvuku. Letos se ZAZ už představila jako suverénní interpretka, které už ví, jak mají její písně znít.

Čerpala z tradic Francie, chybět nemohla kytara a akordeon. Obsazení bylo konzervativní, nejen s baskytarou, ale i kontrabasem. Výrazné byly vlivy jazzu, častá byla sóla na saxofon a objevovaly se i názvuky neworleanského hot jazzu.

ZAZ potvrdila svoje kvality. Trochu chyběla naivita před dvěma lety, to ale většině posluchačů nevadilo.

Ovšem počet návštěvníků byl na hranici únosnosti a i zdánlivě nenaplnitelný areál bývalých vítkovických železáren přetékal. Patrné to nebylo ani tak před hlavní scénou, ale před dalšími, když se na hlavní zrovna nehrálo. Ponořit se do tišších písní bylo občas nemožné kvůli hluku od povídajících si lidí, které daný interpret zrovna nezajímal.

Na to trochu doplatila zajímavá Islanďanka Emilíana Torrini, která hrála před ZAZ. Písničkářka je nejsilnější v niterných baladách, kde se v jejím hlase objevuje bolest i naléhavost, umocněná ještě zajímavými aranžemi podtrhujícími gradaci až surfově hranou kytarou. Zatímco v nich bylo patrné, že vzešla z Islandu, v rychlejších písních se blížila až k pojetí Suzanne Vega.

Masám tak více konvenoval hybnější funk velmi dobrých tuzemských Monkey Business nebo dánští Asteroids Galaxy Tour.

Závěr večera patřil souborům stavějícím na elektronickém zvuku. Dánský DJ a hráč na klávesy Trentemöller svým minimalismem ovlivněným instrumentálním skladbám, připomínajícím trochu Kraftwerk a trochu raného Mobyho, pokusil dát větší energii za pomocí regulérní rockové kapely s kytarou, basou a bicími. Aranžmá to prospělo, přibyl tah, ale chlad zůstal a expresivita by se hledala jen stěží.

Drive a dráždivost naopak nechyběla další dánské akvizici, zpěvačce Mö. Spojení Manchesterem ovlivněného trip hopu a downtempa s EBM držel neúprosný rytmus kopáku na prvou, který posouval skupinu někam k techno disku. Trochu sofistikovanější aranžmá a propracovanější nápady by této prvoplánové elektronické řachačce prospěly.

To Jamie Woon v bývalém plynojemu po půlnoci dokázal některé roztančit a jiné zse příjemně ukolébat svým tenkým hlasem v lehce plynoucích písních za doprovodu dubstepových rytmů.

Festival, který získal takřka mamutí rozměry, si však stále zachovává pestrost a nabízí i výjimečné hudební zážitky. Jen se musí jít na menší scény.

V Gongu hrálo turecké Taksim trio nabízející spojení world music s jazzem podobného střihu jako Anouar Brahem. Hudba, která by byla ozdobou katalogu ECM, čerpala z tradice obohacené o větší roli improvizace. Tradiční nástroje se snoubily s klarinetem a vytvářely fascinující předivo motivů, silné v pomalých pasážích i v momentech, kdy se tempo naplno rozběhlo.

A své kvality opět potvrdil Slim Cessna, který se se svými doprovodnými muzikanty představil pod hlavičkou jiného projektu Denver Broncos UK. I když byl mnohem uměřenější a odpustil si rozervanost a gotickou temnotu, i s jednoduchými aranžemi bez zdůrazňované expresivity nabídl silný zážitek. Ukázal, že tradiční americká hudba neztrácí na síle ani v tradičním podání. Navázal tak na hudební odkaz Peta Seegera a Weavers.