Článek
Novinář, básník a prozaik byl poprvé uvězněný v roce 1929 na tři roky za šíření Leninovy závěti nedoporučující J. V. Stalina za jeho nástupce. V roce 1937 byl znovu zatčený a za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ odsouzený k pěti letům „s výkonem trestu v Kolymě“. Roku 1943 byl za „protisovětskou agitaci“ odsouzen k dalšímu, desetiletému trestu. Rehabilitován byl až v roce 1956 a v roce 1972 se ohradil proti nedovolenému exilovému publikování svých příběhů z gulagu.
Přátelé a ctitelé z disidentských kruhů brali toto vyjádření jako morální selhání. Jak píše v důkladném doslovu překladatel Jan Machonin, možná v Šalamovovi právě tato situace vyvolala další tvůrčí síly. Napsal povídky, eseje, poznámky plné krutých, často až absurdních příběhů ze sovětského gulagu.
Podle Machonina i řady dobových sovětských kritiků je na místě srovnání s díly Alexandra Solženicyna. Ten ve svých prózách hledal pozitivní vyznění situací v nelidském prostředí, kde dozorci byli absolutními pány nad životem a smrtí těžce pracujících vězňů v mrazivých místech. Ne tak Šalamov.
Jeho prozaické vzpomínky jsou nelítostným pohledem na často až těžko pochopitelné a absurdní situace, které provázely život či živoření v sovětských pracovních táborech.