Hlavní obsah

Za Bushe na mě posluchači bučeli, vzpomíná hvězda Colours Rufus Wainwright

Novinky, Tomáš Reiner
Ostrava

Rufuse Wainwrighta si vybrali organizátoři festivalu Colours of Ostrava, aby ve čtvrtek zahájil program prvního večera. Intimně křehký i rozmáchle excentrický kanadský zpěvák, pianista a kytarista, jenž je také autorem opery, v rozhovoru Novinkám popsal, jak je těžké hledat správná slova a jak se ho pravičáci v USA v době vládnutí George Bushe snažili dostat pryč z pódia, když zpíval, že už má Ameriky dost.

Foto: Profimedia.cz

Rufus Wainwright

Článek

Váš hlas mi připomíná hudební nástroj. Je to, jako byste nebyli kapela se zpěvákem, ale symfonické těleso a vy jeho součást. Zní to hloupě?

Nevím, často můj hlas přirovnávají k cellu, ať už oprávněně nebo ne. Osobně to beru jako kompliment. Ovšem na ty, kdo nemají cello rádi, a hádám, že takoví lidé existují dva nebo tři (smích), to nezabírá. Ale myslím, že to nejdůležitější, co mi kdy kdo řekl o mém hlasu, bylo před lety v Austrálii. Byl jsem tam se svou sestrou Marthou (rovněž zpěvačkou – pozn. T. R.) a kdosi si jí všiml a řekl jí: „Ty jsi ta nejúžasnější zpěvačka“. Pak se otočil ke mně a pronesl: „A ty prostě zníš jako Rufus“. (smích) Vzal jsem to jako velkou poklonu, že nikdo nezpívá jako já. Je to unikátní mix klasického, popového a jazzového zvuku.

Jsou pro vás vůbec důležité texty?

Ano, jsou nejdůležitější. Možná také proto, že jsou nejtěžší. Nepovažuji se za úžasného textaře, i když jsem snad pár dobrých řádků napsal. Mám k slovům velký respekt.

Často píšete intimní, lyrické skladby, ale občas jsou v nich i politické konotace. Váš hit Going To a Town narážel na únavu Amerikou v éře George Bushe. Jste pořád „unaven Amerikou“?

Na té písni je zajímavé to, že jsem si myslel, že po Bushovi možná ztratí svoji břitkost a smysluplnost. Ale nějakým podivným způsobem se stala ještě smysluplnější, a dokonce z nějakého zvláštního důvodu někteří lidé z druhého tábora, z pravicového křídla, ji milují, když ji hraji. Tedy, ne že bych pro ně zpíval... Víte, mám rád Obamu a doufám, že Romney ho v příštích prezidentských volbách neporazí, ale bez ohledu na to si myslím, že ta píseň oslovuje všechny v USA, kdo jsou unaveni všemi těmi nesmysly, tím narušeným snem, který se stále tváří jako dokonalý a bez poskvrn, tím americkým snem, s nímž se, myslím, neshodují dnes nutně ani příznivci pravice. Na druhou stranu ale tohle je to, co na Americe miluji, že je pořád ve stavu přeměny a přetahování mezi levou a pravou. Když ale Obama vyhrál ve volbách a stal se prezidentem, lidé na mě přestali bučet, když jsem tu píseň hrál.

Oni na vás bučeli?

Ano, hodně. To bylo za Bushe. A ti lidé věděli přesně, o čem mluvím.

Vím, že jste zkomponoval hudbu k Shakespearovým sonetům, přesto se zeptám, jestli dříve míváte hudbu a pak k ní hledáte slova, anebo je to naopak.

Hudba je pro mě snazší. Zjišťuji, že čím méně o ní přemýšlím, tím spíš se pak ona s pomocí shůry dostaví. Ale k slovům se opravdu musím posadit a pracovat na nich. Takže hudba přichází první. Často ale s nějakým slovním úryvkem, a já pak tu nit uchopím.

Písně na vašem posledním albu znějí lehčeji, než na tom předchozím…

Je to reakce na mé předešlé projekty – operu (Wainwright zkomponoval operu Prima Donna a podílel se i na napsání libreta ve francouzštině  – pozn. T. R.) a album věnované mé zesnulé matce. Prostě jsem se cítil na takové hudební prázdniny, chtěl jsem se bavit a žít trochu rock ‘n’ rollově.

Když už jsme u toho, v Německu nedávno provedli jakýsi průzkum a zjistili, že v posledních letech je populární hudba stále častěji v tónině moll. Vyvodili z toho, že je lidstvo méně šťastné. Co převažuje u vás – moll nebo dur?

V moll píši často, ale asi je to padesát na padesát. Durová píseň je ostřejší, to je starý trik, který zabírá. (smích) Ale jestli jsme nějak vážnější, tak to není moc dobré.

Pocházíte z rodiny ceněných hudebníků (Rufusův otec je písničkář Loudon Wainwright III., jeho matkou byla zpěvačka a akordeonistka Kate McGarrigle – pozn. T. R.). Nebyla to spíš přítěž vyrůstat v takovém prostředí?

Moji rodiče byli a jsou stále velmi oceňovaní. Můj otec ještě před pár lety získal cenu Grammy. Nebyli ale nikdy superstars a nebyli ve stejné lize jako John Lennon nebo Leonard Cohen. A to, myslím, bylo pro mě a moji sestru štěstí, protože to nebyl ztřeštěný život celebrit. Na druhou stranu ale nikdy nebyl prostor pro polotovary a vaše hudební kousky musely stát za to. Hlavně moje matka byla velmi kritická k tomu, co jsem kdy vytvořil, a otec také. Ale myslím, že oba věděli, že to přijmu a ustojím a pomůže to mému rozvoji. Takže to bylo tvrdé, ale pomohlo to.

Byl jste závislý na pervitinu a dokonce kvůli tomu dočasně oslepl. Mohou drogy lidem a umělcům něco přinést?

Co já vím… Domnívám se, že jsou umělci, kteří čelí jakési temnotě, kterou si v nějakou chvíli musí projít. A můžeme mluvit o drogách, alkoholu, sexu nebo dalších věcech. To je realita, která umělce potkává. Ne všechny, ale spoustu z nich. Ale hodnotit to nedokážu. Řeknu jen, že všichni velcí umělci dokázali a dokážou tyto stinné stránky proměnit v něco nadčasového, něco, co nás přesahuje.

Související témata:

Výběr článků

Načítám