Článek
Autor je pro většinu lidí známý především jako spoluzakladatel Divadla Semafor, muzikant, pianista a zpěvák. To, co představoval v hudební sféře, shrnul výstižně mimo jiné v kabaretním recitálu Ďábel z Vinohrad (1966). Ovšem jeho ďábelský talent byl mnohem rozvětvenější, než aby se dal napasovat do jedné jediné škatulky s nápisem hudba.
Organizátoři výstavu rozdělili na několik tematických okruhů. Jsou věnované třeba kavárnám, erotice, hudbě, karikaturám či momentkám z cest po světě. V horním výstavním sále kurátoři navíc umístili autorovy autoportréty, ukázky z plakátů a propagačních materiálů, které vytvořil, korespondenci s hercem Jiřím Voskovcem či knihy, jež ilustroval. Navíc je tam umístěna i karikatura slavného kreslíře Saula Steinberga. Tu Šlitrovi i s věnováním daroval při jeho návštěvě v New Yorku.
Šlitrovo dílo zobrazující New York.
Právě světoví malíři a výtvarníci hudebníka, a původně právníka, inspirovali ve výtvarné tvorbě. Kromě Steinberga v jeho díle lze vypátrat odkazy na Picassa, Miróa, Kleeho, ale také na našeho Miroslava Šaška, proslaveného v cizině obrazovými průvodci.
To, co mu jeho kolegové symbolicky předali, byl především smysl pro vystižení podstaty věci obyčejnou čárou. Je to patrné v první řadě u karikatur. Sedící zpěvačku Hanu Hegerovou zobrazil pouhou černou linií na bílém papíře. I když je výtvarná forma překvapivě jednoduchá, obsahuje vše podstatné. Hegerovou pozná opravdu každý na první pohled.
Panorama Hradčan
Výrazný a signifikantní rukopis tedy vytvořil autor nejen v hudbě, ale právě ve výtvarné tvorbě. Lze to dobře identifikovat v sekci Erotika. Na zobrazení smyslných ženských křivek je totiž nejlépe vidět, jak umí zvládnout lidskou figuru.
V případě Šlitra jde o brilantně uchopené řemeslo. Je patrné, že měl k ženám velmi kladný vztah, a znal je fyzicky i psychicky. Do jejich tváří dokázal dostat oduševnělost, především díky výrazu v očích (a přitom je zobrazuje pouze dvěma černými body). Tam, kde tvary záměrně modifikuje (extrémně protahuje krk, deformuje ňadra, akcentuje boky), to má vždy smysl. Je to, jako když zpěvák opakuje refrén několikrát, aby bylo jeho poselství co nejvýraznější.
Díla reflektující autorovy cesty po světě jsou vizuálně klidnější. Newyorské mrakodrapy se majestátně tyčí k nebesům samy od sebe tak, jako rostou v lese stromy. Londýnské doubledeckery se ztrácejí mezi propletenými reklamními billboardy, vídeňské parky připomínají rajské zahrady a pražské panoráma s Hradčany evokuje divadelní kulisy, nebo dokonce plátna Slovanské epopeje.
Výstava výtvarných děl Jiřího Šlitra je důležitá i proto, že ukazuje, že předčasně zesnulý génius uměl zúročit všechny své talenty. Dokázal s nimi pracovat tak, aby ze sebe jak v hudbě, tak divadle i ve výtvarné tvorbě dostal to nejlepší a mohl to lidem předat.
Jeho důležitou vlastností bylo sebevědomí, což se u nás moc nenosí. Když Šlitr mluvil o okouzlení Broadwayí a Hollywoodem, ostatní se mu smáli. Ovšem jeho schopnosti naši domovinu přesahovaly, což je patrné nejen u jeho písniček, ale čiší to z každého vystaveného obrázku.