Článek
Jak se u vás zrodila láska k české kultuře?
Česká kultura je rodinné dědictví, má matka pochází z Ostravy. Moji rodiče se setkali v Bulharsku u moře v létě 1967 a v roce 1968 se setkali dvakrát nebo třikrát v Československu a Itálii. Můj otec byl novinář a měl to štěstí, že viděl a zažil pražské jaro, a zároveň tu smůlu, že se vrátil do Itálie 20. srpna 1968, den před invazí.
Vzali se v roce 1969 v Ostravě a od té doby žijí v Itálii, kde jsem se narodil. Každý rok jsme pak do Ostravy přijížděli na prázdniny k prarodičům, a tam jsem se jako dítě naučil česky. Od rodiny i od kluků, se kterými jsem si hrával ve Slezské Ostravě.
Studoval jste filmovou vědu a máte rád český film. Čím z naší kinematografie se zabýváte?
Vždycky jsem žil s mýtem československé kinematografie šedesátých let, té skupiny bystrých mladých mužů a žen, jak je nazýval Josef Škvorecký, kteří měli v té době velký význam nejen pro film, ale i pro celou společnost. Proto pro mě bylo přirozené, s využitím znalosti češtiny, psát diplomovou práci o československé nové vlně.
Není náhoda, že po letech se první knihou, kterou jsem přeložil do italštiny, stala sbírka povídek Nepodávej ruku číšníkovi režiséra Jana Němce. Měl jsem možnost poznat se s ním i osobně, krátce před jeho smrtí.
Jinak v české knižní sérii, kterou vydáváme v našem nakladatelství, jsou i další styčné body s touto érou kinematografie: Spalovač mrtvol Ladislava Fukse, Perlička na dně Bohumila Hrabala, za rok vydáme osobní historii českého filmu od Josefa Škvoreckého Všichni ti bystří muži a ženy, kterou jsem zmínil výše.
Jaké byly v Itálii ohlasy na nedávné úmrtí režiséra Jiřího Menzela?
Jiří Menzel byl, stejně jako Jan Němec a Miloš Forman, připomínán v tisku, a právě díky vydání našich knih se podařilo některé z filmů československé nové vlny promítnout v kinech v Turíně a v Terstu. Prozatím je vše přerušeno kvůli koronaviru, ale hodláme promítání zopakovat.
V edici Nová vlna vydáváte českou literaturu, od děl Bohumila Hrabala a Ladislava Fukse po knihy Bianky Bellové či Pavly Horákové. Podle čeho si knížky vybíráte?
Sledujeme dva směry a svou vlastní představu o literatuře. Na jedné straně jsou současní autoři, více autorky, na druhé straně oživení velkých klasických děl, v Itálii bohužel zapomenutých nebo nikdy nepřeložených.
Ačkoli se ty knihy mezi sebou velmi liší, všechny splňují požadavek na kvalitu a výjimečnost, díky nimž jsou zajímavé i pro italského čtenáře. Toto je literatura, nikoli běžná beletrie. Bianca Bellová, ale také Tereza Boučková, Jan Balabán nebo Ladislav Fuks jsou jedinečné a neopakovatelné hlasy.
A v případě Pavly Horákové a jejího románu Teorie podivnosti se mi opravdu líbilo použití chytrého humoru k popisu naší doby a rozčarované generace dnešních čtyřicátníků. Její román lze číst jako seriál na Netflixu. Čtenář sleduje hrdinku v jejích každodenních a přirozeně podivných dobrodružstvích a za chvíli ji miluje.
Další věc, na které mi velmi záleží, je postavení žen v naší době a také důležitost svobody. Tu nám připomínají jak příběhy o válce, holocaustu a nacismu, tak ty, které nás vracejí zpět do života za komunistické totality. Věřím, že je vždy nezbytné uchovat si paměť.
Jaký mají italské překlady české literatury ve vaší zemi ohlas?
Jsme malé nakladatelství, a i když je náš projekt velký, není snadné se dostat z koutku. Řekl bych, že naše česká edice Nová vlna je oceňovaná, pořád roste a máme na ni pozitivní zpětnou vazbu. Považoval jsem za absurdní, že mnoho nových talentů a skvělých českých klasických autorů nebylo k dispozici čtenářům v italštině, a když, tak jen nesystematickým způsobem.
Myslím si, že odvádíme dobrou práci. Je zároveň pravda, že naše prodeje se zatím nepohybují ve velkých číslech. Snažíme se udělat maximum možného.
Českou literaturu jste i sám začal překládat. Narážíte při překládání z češtiny do italštiny na nějaká specifika, překladatelské výzvy?
Kdyby to bylo lehké, nestálo by to za to. Obtíže se podle autorů mění, někteří mají snadnější jazyk, jiní téměř nepřeložitelné výrazy, které způsobují potíže i českému čtenáři. Například někdy Bohumil Hrabal.
Zvláštním případem byla knížka Markéty Pilátové S Baťou v džungli, v níž se často mluví slováckým a hanáckým dialektem. Ale bylo to spíš zábavné než obtížné. Pomohlo mi, že polovina mé české rodiny pochází z této oblasti.
Čtu i texty po jiných překladatelích, například naší talentované Lauře Angeloni. Máme možnost nechat si poradit od velmi vstřícného profesora bohemistiky Alessandra Catalana, což je zcela jedinečné a dodává nám to klid, pokud jde o kvalitu.
Jak italský knižní trh včetně vašeho nakladatelství ovlivnila pandemie koronaviru?
Knižní trh byl tvrdě zasažen, odhadujeme, že letos jsme ztratili zhruba polovinu obratu, a současná druhá vlna nákazy to pravděpodobně ještě zhorší.
Mé nakladatelství Miraggi zamezilo největším škodám právě proto, že je malé. Nemáme mnoho fixních nákladů a je to lehká, flexibilní struktura. Budeme muset hledat nové a inovativní způsoby, abychom mohli pokračovat ve své práci. Věřím ale, že se všechno v dobré obrátí.
Někdy se zdá, že knihy jsou jen doplňkem, stejně jako celá kultura, divadlo, kinematografie, hudba a koncerty. Ale ve skutečnosti se bez nich neobejdeme. Je to přirozenost člověka. Určitě budeme publikovat méně, ale snad lépe a ještě kvalitněji. Musíme mít důvěru v budoucnost.