Vlastimil Vondruška: Je užitečné poučit se z chyb předků

Vlastní dějiny jsem vždycky považoval za mimořádně důležité, ovšem nikoli v podobě, jakou nabízejí učebnice a vědecké studie. Dějiny, to nejsou jen jména panovníků a data, ale jsou to také příběhy, které mají ovšem hluboký smysl, protože vyprávějí osudy našich předků.

To, co oni prožívali v jiných kulisách, to svým způsobem prožíváme i my. A je tedy užitečné se poučit z jejich chyb i úspěchů. A to stručně řečeno znamená přiblížit dějiny, alespoň v základních obrysech, „stravitelným“ způsobem.

Každou popularizaci dějin považuji za užitečnou a důležitou. Tohle byla moje životní filozofie již v době, kdy jsem z Československé akademie věd odešel do Národního muzea, které mělo k běžnému konzumentovi historie a kultury přece jen blíže než akademická sféra.

Dělat výstavy a psát o konkrétních věcech z muzejních sbírek mi dávalo mnohem větší prostor než psaní úzce specializovaných studií. I když ani těm jsem se nevyhýbal, z té doby mám na svém kontě více než padesát vědeckých studií.

Ovšem i práce v muzeu má své limity, a tehdy jsem poprvé zkusil napsat historickou povídku. Rychle jsem zjistil, že to je pro mě správná cesta, jak čtenáře do dějin vtáhnout.

Ovšem cesta ke spisovateli na volné noze byla ještě přetěžká a dlouhá. Za své životní vítězství považuji, že se mi touhle cestou s pomocí a podporou mé ženy Aleny podařilo projít.

Tenhle výrok jsem nemyslel jako hodnocení kvality Husitské epopeje, ale jako prosté kvantitativní vyjádření. Jen si to vezměte - 7 dílů, 417 kapitol a 4360 stran.

Epopej popisuje úsek českých dějin od roku 1400 do roku 1485, kdy byl uzavřen kutnohorský náboženský smír, který s definitivní platností ukončil náboženské války u nás a byl vzorem pro pozdější protestantská hnutí v jiných zemích.

Uznejte, že to je opravdu porce, kterou mohu bez nadsázky jako životní dílo označit. Ujišťuji čtenáře. že už nikdy nic tak objemného nevytvořím.

Jako své životní dílo však chápu tuhle ságu ještě z jiného důvodu. Uzavřel jsem jí jednu svou etapu spisovatelského života a na jejím konci byla státní cena, kterou mi za literární tvorbu propůjčil prezident České republiky pan Miloš Zeman.

Takové ocenění dostane autor jen jednou za život, pokud se mu vůbec podaří ho dosáhnout. Takže Husitskou epopejí jsem opravdu završil několik desítek let své práce historika a spisovatele.

Oldřich z Chlumu nebyl v mé tvorbě nikdy myšlen jako oddech, a to hned z několika důvodů. Příběhy s ním jsou mými prvními publikovanými knihami (míním tím romány, nikoli knihy populárně-naučné). Žánr historické detektivky byl u nás před dvaceti lety literární Popelkou. Kromě několika zahraničních překladových titulů na našem knižním trhu neexistovalo opravdu nic z domácího pera.

Byl jsem prvním českým autorem, který se po revoluci začal tímhle žánrem zabývat. A protože se záhy ukázalo, že si tyhle příběhy své čtenáře rozhodně najdou, dnes můžeme s hrdostí hovořit o české škole historické detektivní tvorby. Vezměte jen, kolik autorů máme!

A tím se dostáváme k mé druhé námitce, že tahle tvorba rozhodně není odpočinkem od toho, co označujete jako „těžší téma“. Psát historickou detektivku je totiž mnohdy obtížnější než třeba historický životopisný román. Tam stačí (ale to prosím berte v uvozovkách) jen nastudovat v odborných pojednáních biografii hrdiny a přenést ji do literární podoby.

Ale u detektivky si musíte příběh vymyslet. Musíte najít originální zápletku a nečekané rozuzlení. Detaily musí sedět a nesmíte kráčet po cestách planých či zavádějících. Skutečná historická osobnost může jednat i nelogicky, ale váš „detektiv“ nikdy.

Pokud říkám, že si musím detektivní příběhy vymýšlet, pak je to pravda. Málokdo si totiž uvědomuje, že o zločinech z dávnější minulosti ve skutečnosti nevíme zhola nic. Nejstarší zápisy o hrdelních zločinech pocházejí z předhusitského období.

Jsou to ovšem jen noticky v Popravčích (Černých či Hrdelních) knihách, kde se jen stručně uvádějí zápisy typu: „Na svatou Markétu léta Páně 1358 byl na hradě Zvíkově popraven pacholek Matěj proto, že sekerou ubil děvečku Janu a ukradl jí suknici.“ Nic víc.

Podrobnější protokoly máme až z doby renesance. Jenže jsou to soudní akta, tedy zápisy o zločincově přiznání, výsleších svědků, případně účet kata za mučení a popravu. Ale to, co dělá detektivku detektivkou, tedy způsob, jak zločince odhalili a chytili, to v nich není.

Klasické vyšetřovací spisy jsou až produktem moderní byrokracie 19. století. Ale i kdybychom tyhle protokoly měli ze středověku, pro čtenáře by to velká zábava nebyla, protože skutečný zločin bývá ošklivý, smutný a často i tupý.

Pokud by Agatha Christie psala své detektivky podle skutečných protokolů Scotland Yardu, nebudou asi ke čtení a rozhodně by se nestala „královnou detektivky“. Je totiž propastný rozdíl mezi světem skutečného a literárního zločinu.

Proč 18. století? Je to doba, která je z hlediska života stejně zajímavá jako třeba osudy lidí v časech středověku. Po třicetileté válce se u nás radikálně měnily hospodářské a sociální poměry.

Ne nadarmo se v hospodářských dějinách označuje tahle epocha jako manufakturní období. Došlo k proměně organizace výroby, a to ovlivnilo příjmy lidí, ale také jejich myšlení. Stejně jako jsem v případě Husitské epopeje chtěl trochu korigovat jednostranný Jiráskův pohled na kališnictví, chci i v téhle rodinné kronice trochu zjemnit představu o době Temna.

První díl s názvem Falknovská huť je už v knihkupectvích a na druhém, který se jmenuje Vídeňský sen, momentálně pracuji. Věřím, že vyjde v příštím roce v květnu a představím ho tradičně na knižním veletrhu Svět knihy v Praze.

Musím říci, že se s podobnými výtkami příliš často nesetkávám. A je třeba také říci, čeho se týkají. Pokud jde o mé vědecké a odborné publikace, pak o nich to rozhodně neplatí.

Jsou bohužel vědci, kteří nechápou, že je z hlediska práce s fakty obrovský rozdíl mezi vědeckou studií a románem. Umělecké dílo je vždycky stylizace.

Pokud bych vedle sebe položil slavné světové autory historických románů, neexistuje jediný, u něhož byste různá zjednodušení ve jménu příběhu nenašli. Román totiž není ani vědecké dílo, ani učebnice dějin, je to útvar umělecký.

Na druhou stranu je odpovědností a ctí autora, aby minulé časy vykreslil co nejvěrohodněji a nejpravdivěji. Vždycky musíte hledat rovnováhu.

Je logické, že v Přemyslovské nebo Husitské epopeji je míra věrohodnosti o malý kousek vyšší než v detektivních příbězích. Někdy mám pocit, jako by někteří historici záviděli autorovi historické beletrie, že lidé se s dějinami seznamují spíše prostřednictvím románů než jejich studií.

Někteří kritici mi - jen na okraj - vyčítají, že z dějin odvozuji dnes nechtěné vlastenecké a neevropské postoje. Na základě těchto zkušeností jsem napsal utopicko-sociální román Kronika zániku Evropy (1984-2054), která v nejbližší době vyjde.

Je mi celkem jedno, co o ní nebo jiných mých románech prohlašují škarohlídi. Píšu knihy pro své čtenáře a nikoli pro literární a vědecké kritiky. Velmi mě těší obrovský zájem čtenářů.

Může se vám hodit na Zboží.cz: