Článek
Bylo od začátku jasné, že vzniknou tři díly?
Vůbec ne. U prvního dílu jsem vlastně jen zkoušel, jak bude projekt fungovat a jak mě bude bavit. Druhý díl vznikl spíše z čistého hecu, protože mě napadlo, že by bylo zajímavé zabývat se subkulturami sedmdesátých a osmdesátých let. A Kmeny 90 už byly jen logickým vyústěním kvůli tomu, abychom vyplnili vzniklou časovou díru. Kdyby mi projekt nedával smysl a nebavil mě, nic by mě nepřimělo udělat takhle rozsáhlé tři publikace.
Pracoval jste i na jiných projektech?
Rád bych připomněl knihu Obsese, jež se skládá z rozhovorů s výtvarníky, kteří mě zajímali. V tomto případě jsem celou knihu dělal obsahově já, fotograficky Tomáš Souček. Oblast výtvarného umění je totiž už od puberty mou velkou obsesí a láskou.
Vraťme se ke Kmenům 90. Měla i pro vás devadesátá léta tu magii?
Určitě, právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč Kmeny 90 spatřily světlo světa. Je to nejzajímavější a nejinvenčnější doba, kdy se lámaly dvě etapy. Doznívala doba totality a přišla doba svobody, kdy bylo najednou téměř vše dovoleno. Devadesátky byly pro nás velká jízda.
Pracoval na knize stejný realizační tým?
Držím si záměrně stejný tým. Mám stejného produkčního, grafiku zase dělal Jan Havel, oslovoval jsem v drtivé většině i tytéž autory jednotlivých kapitol. Jedinou změnou bylo to, že ubyl hlavní sponzor. A to z důvodu, že některé subkultury, jako třeba squattery, anarchisty či technaře, by bylo těžké zapojit do projektu, ve kterém je takhle komerční sponzor.
Se kterou subkulturou byl největší problém?
Vždycky je s nějakou problém, ale v dobrém slova smyslu, protože každé společenství má svá specifika, unikátní identitu a postoje. Mnoho kmenů stále žije ve spodní vrstvě nebo na okraji mainstreamu a nechtějí příliš vylézat ven. Třeba základní součástí vnitřní integrity scény vontů je fakt, že se o scéně mimo ni vůbec nemluví. Že je v knize kapitola právě o fenoménu vontského hnutí, považuju za obrovské štěstí. Druhým problémem bylo, že některé subkultury nemají žádnou fotodokumentaci. Týkalo se to hlavně hráčů Dračího doupěte nebo počítačových her.
Není to od nich trochu infantilní postoj?
To bych si nikdy nedovolil říci, a hlavně si to ani nemyslím. Práce na knize mě naučila obrovskému respektu a pokoře k názorům jiných lidí. Kniha obsahuje mnoho názorů a často protichůdných. To, co vám připadá překonané, může pro někoho jiného znamenat naprosto životně důležitou věc. Z toho důvodu jsem požádal sponzora, aby odešel. Bylo pro nás zásadní, aby se v projektu všichni cítili komfortně, proto si financujeme vše sami.
Jaká byla vaše osobní zkušenost se subkulturami?
V roce 1989 mi bylo třináct let a do dění jsem vstupoval na prahu puberty. Nejdřív přišel metal, pak mě zaujalo graffiti, potom hard core a nakonec rap. A s každou další subkulturou přicházela síť dalších lidí. Už od malička jsem byl kulturní traveller a s většinou kmenů mám nějakou zkušenost. To mě asi předurčilo k tomu, abych udělal projekt Kmeny.
Přešel jste z heavymetalového kmene do rapového. Je obvyklá takto razantní změna?
Metal a rap mají k sobě paradoxně blízko strukturou fungování obou subkultur. Celá první generace graffiti scény byli metalisté, kterým graffiti v nějaké obecné rovině připomínalo loga metalových kapel. Můj první nápis sprejem byl Törr, což je blackmetalová skupina.
Co vás čeká v roce 2017?
V květnu bude v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu otevřena velká expozice Kmeny 90. Chceme ji pojmout jako výstavu fenomén. Zajímají nás lidi, jejich příběhy i hmotné exponáty. Na vernisáži zavřeme celou ulici a postavíme do ní růžový tank Davida Černého. Rád bych, aby vznikl i dokument Kmeny 90 pojatý jako dlouhý střihový film.
A v hudební oblasti?
Vrátil jsem se po pěti týdnech ze Zanzibaru, kde přes den vznikala kniha o tomto souostroví a po večerech texty na moji třetí sólovou desku. Hudba už je hotová. A jestli dá bůh, tak s formací PSH natočíme ještě jednu a poslední desku. Poslední proto, že necítím potřebu dělat rap donekonečna, rád bych se posunul do oblasti experimentální muziky.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: