Článek
Hodiana zaujaly arménské zpěvy, zejména projev Hasmik Baghdasaryanové, která je jednou ze tří zpěvaček souboru. Když hledal vhodné texty, narazil na dílo Naghashe. Dohledal pak všech jeho šestnáct vysoce spirituálních básní, které rozvíjejí jeho kázání a vyrovnával se tragickým stavem života v exilu, označovaným jako gharib. Sám jsem byl arménského původu, ale vyrůstal jsem ve Filadelfii a v New Yorku. Střídavě jsem žil v Los Angeles, v Berlíně a Jerevanu, a gharib pro mě byl, stejně jako pro většinu Arménů – osudový stav,” vzpomíná Hodian.
V hudbě použil sice postupy jazzu i minimalismu, protože se věnoval jazzové improvizaci a byl obklopen rockem, ale držel se arménských lidových nástrojů, jako je píšťala duduk, loutna ud a buben dhol, které jen doplnil klavírem.
Sám nedokáže dílo stylově zařadit: „Podobně jako řada současných skladatelů i já mám nedůvěru k hudebním škatulkám a jsem v rozpacích, jak popsat hudbu Naghash Ensemble. Je to hudba lidová, nebo klasická? Etnická, nebo kosmopolitní? Starověká, nebo moderní?”