Článek
Prokop, jeho kamarádi a spolupracovníci společně tvoří portrét zpěváka, který do české kotliny nikdy moc nezapadal, nebyl popař ani tvrdý rocker, byl svůj a volil neprošlapané cesty.
V zahraničí sehnal v šedesátých letech první americké soulové desky, jež ho nadchly. Bylo to „bigbít s dechama“, což tady nikdo nedělal. Prokop chtěl zpívat jako černoch a okamžitě se odlišil od většinového proudu.
Napodobováním Raye Charlese či Otise Reddinga si získal pozornost kritiky i fandů, ale přišly horší časy. Komunisti tu anglicky zpívajícího divocha nechtěli a Michal Prokop se potřeboval uživit, tak přistoupil na spolupráci s kamarádkou Hanou Zagorovou, která to sice myslela dobře, ale hudebně to nefungovalo.
Deska Blues in Soul
Prokop to popisuje jako období trápení. Zpíval blbou muziku, které nevěřil, a dělal „Hance béčko“. Nakonec to sám vzdal, obnovil skupinu Framus, a tak vznikly nejlepší desky jako Kolej Yesterday, Nic ve zlým a Snad nám naše děti.
Ve filmu nezamlčuje nic, ani trapný podpis Anticharty, kde byli tehdy téměř všichni umělci. Jiní ale zpětně složitě konstruovali historky, jak prý nepodepsali.
Michal Prokop
V devadesátých letech se Prokop rozhodl pro politiku, ale hudba stejně zvítězila. Vystupuje dodnes, vstoupil do Síně slávy a nedávno zmínil, že ještě vydá novou řadovou desku.
Životní příběh hudebníka, politika a moderátora uvede ČT art v sobotu 7. listopadu ve 20:20.
Může se vám hodit na Zboží.cz: