Článek
Expozice ukazuje to, co naše první výstavní instituce shromáždila za 220 let své existence. Aby i méně poučený návštěvník pochopil kontext našeho a světového umění, zařadili tvůrci mezi 450 vystavených děl i práce světových autorů (mimo jiné Picassa, Rousseaua či Gaugina). Tato stálá expozice bude navíc oživována i krátkodobými výstavami. Aktuální je projekt Bydlení v umění (trvá do 2. února) představující plastický dekor obytných staveb devatenáctého století.
Důležité je zasazení uměleckých artefaktů do historického a sociálního prostředí. Nejstarší z nich pocházejí z konce osmnáctého století, kdy v našich zemích (které byly součástí monarchie) panoval císař František I. Rakouský, jehož vláda je spojena s napoleonskými válkami.
Ty nejnovější jsou provázány s proměnou společnosti, kdy se z nadnárodní monarchie stala autonomní republika v čele s prezidentem Masarykem. Takto rozsáhlý časový úsek zahrnuje klasicismus, romantismus, realismus, secesi, impresionismus, expresionismus či kubismus.
Být pánem svého osudu
Pro přehlednost rozdělili autoři expozici na tři tematické celky nazvané Člověk, Svět a Ideje. Každému z nich věnovali opravdu velkou pozornost. Markantní je to u malířského portrétu.
Romantizující olej Podobizna kováře J. O. Jecha z roku 1860 od Karla Purkyně ukazuje mužného dělného člověka čtoucího o pauze noviny. V díle jsou symbolicky vyjádřené obdiv k manuální práci, ale i obrozenecká idea vzdělaného venkovského lidu, který je pravou esencí našeho národa.
Naproti tomu Picassův Autoportrét (1907) či Vlastní podobizna s cigaretou (1908) od Emila Filly už pracují s posunutou realitou i s naprosto svobodnou volbou barev. Jako by autoři chtěli vytvořit spíše portrét duše než jen obyčejnou reprodukci tváře.
Podobné je to i v případě děl reagujících na proměny městského prostředí. Antonín Chitussi na obraze Trocadero v Paříži (1881) ukazuje francouzské město jako tajemnou metropoli na řekou Seinou, krvavé červánky na obloze výraz poněkud barvotiskově pojatého obrazu ještě více akcentují.
Naproti tomu Jakub Schikaneder na obraze Na nábřeží (1911) ukazuje Prahu jako nově se rodící moderní metropoli. Po řece pluje dýmající parník, který symbolizuje nastupující industrializaci. Všudypřítomný mlžný opar, skrze nějž nesměle prosvítá slunce, jako by symbolizoval nejistotu let příštích.
Sochařská tvorba reflektuje sociální proměnu ještě markantněji, především v portrétní a figurativní tvorbě. Skulptura Josefa Mařatky (1900) tkví ještě v době klasického pojetí sochařství. Dynamika figur dělníků evokuje barokní sochy, byť téma je zcela odlišné.
Sousoší Slepci (1926) od Františka Bílka již reprezentuje sochařství nového věku a jiného vidění světa. Dvě jakoby nahrubo otesané figury se opírají o sebe. Jedna z nich natahuje pravou ruku kupředu. Snad do budoucích časů. Symbolista Bílek, kterého inspirovali mimo jiné starozákonní proroci, tím dává celému dílu tajemství a nejednoznačnost. Autor nechává na vůli každého, jak si poselství sousoší vysvětlí.
Výstava Umění dlouhého století představuje kolekci uměleckých prací, na kterých je patrné, jak se měnila role jedince ve světě. Od úslužného poddaného v archaické monarchii až po svobodomyslného a sebevědomého občana, který se nebojí vysvětlovat a měnit svět, protože chce být pánem svého osudu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: