Článek
Jak herci divadla zvládají už téměř roční odloučení od diváků?
V současnosti je složité zkoušet nové inscenace. Bez vidiny premiéry se těžce hledá motivace. Diváci nám proto velmi chybějí. Nechci skladovat další inscenace takzvaně do šuplíku, proto se soustředíme i na jiné, mimodivadelní projekty.
Velká část souboru se zapojila do iniciativy Moravskoslezského kraje Bo sme partyja a chodí pomáhat do sociálních či zdravotních zařízení. Dále natáčíme recesistický zpravodajský pořad Čuč Bezruč tv, Norbert Lichý založil vlastní podcast a každou sobotu obsadíme odpolední relaci v rádiu Kašpar. Hlavní úsilí však věnujeme projektu Stará láska nerezaví.
Kdy a jak vlastně projekt vznikl?
V prosinci loňského roku jsme skončili nastudování inscenace Lásky jedné plavovlásky a věděli jsme, že nás v lednu čeká ještě závěr zkoušení inscenace Skořápka. Měli následovat Bratři Karamazovi, které jsme však zatím odsunuli. Proto jsme hledali možnosti, jak využít vzniklý časový prostor a udržet kontakt s divákem.
Nejsem zastáncem streamů či online zveřejňování záznamů představení. Mám pocit, že práce a úsilí divadelních tvůrců dostává touto formu dost na frak. Proto jsme chtěli přijít s novým tvarem i obsahem, který už od začátku počítá s publikací na internetu.
Samozřejmě nás při takové práci limitují technické možnosti, protože nejsme vybavení filmovací aparaturou.
Proč jste se rozhodli zaměřit právě na seniory a jejich vzpomínky?
Podstatou našeho řemesla je vyprávění příběhů. A jelikož ty své v současnosti vyprávět nemůžeme, rozhodli jsme se, že to zatím pouze pomyslné jeviště přenecháme jiným. Senioři jsou vinou pandemie často izolováni od okolního světa. Proto jsme vytvořili komunikační kanál, díky kterému mohou být zase slyšet.
Kouzlo divadla je v tom, že vám dopřeje se na chvíli zastavit a poslouchat. Herci i diváci si navzájem věnují svůj čas. To je dneska velmi vzácné. A proto chceme seniorům takový čas rovněž dopřát a setkání s nimi i jejich vyprávění našim divákům zprostředkovat.
Kdo se projektu účastní a jaký z něho bude výstup?
Základní tým tvořím já, kameraman Petr Hrubeš a produkční projektu Alena Punčochářová. Na každý výjezd přibereme jednoho z herců souboru. S odstupem se k jednotlivým seniorům vracíme. S každým proběhnou většinou tři setkání.
V současnosti vypouštíme na web Divadla Petra Bezruče krátká videa, která jsou takovými střípky z jednotlivých osudů. Původně jsem myslel, že bychom náměty zpracovávali do krátkých dramatických či literárních útvarů. Pak mi ale došlo, že by tím ztratily to nejcennější, a to je autentičnost. Proto budeme dál pracovat s formou dokumentu.
Jakou bude mít tedy podobu?
Rozhodl jsem se vytvořit projekt na pomezí výstavy a divadla. V prostorách galerie vytvoříme repliky pokojů jednotlivých respondentů, které budou doplněné o dokumentární audiovizuální prvky spojené s konkrétními příběhy.
Ale především tomu budou přítomni samotní senioři. Diváci budou tedy moci přijít do pomyslných domovů na návštěvu a seznámit se s jednotlivým příběhem. Ale také budou moci protagonisty oslovit, na cokoli se jich zeptat, dostat čerstvě upečený štrúdl a poslouchat. Samozřejmě za současné situace to zní jako utopie. Proto plánujeme projekt na začátek června 2022.
Co vám setkání se seniory dává?
I kdyby z těchto setkání nemohla vzniknout jediná minuta použitelného záznamu, tak by měla svůj smysl. S herci jsme se postupně shodli na tom, že nás na celé věci naplňuje vzájemná radost ze společných setkání. Setkání živého s živým. Trochu nám to dává pocit, že jsme zpátky na divadle. Pro naši profesi je to navíc výborná lidská studie.
Jak přijímají váš zájem o své osudy oslovení senioři?
Zatím jsme byli přijati vždy velmi vlídně. Často se nám stane, že přijdeme, zapneme kamery a senioři začnou povídat, jako bychom zmáčkli tlačítko na ovladači. Důležitá je u takových setkání vzájemná důvěra. Proto také chodíme k respondentům opakovaně.
Pravidelně slýcháváme, že nám nemají co vyprávět, že žili úplně obyčejný život. A za dvě hodiny sedíme s otevřenou pusou nebo slzami v očích. Každý má svůj příběh a každý stojí za vyslechnutí.
Který příběh vás nejvíc oslovil nebo vám utkvěl v paměti?
Mohl bych okamžitě zmínit každého jednotlivého respondenta a u každého bych něco vylovil. Tento týden jsem stříhal video paní, která pochází z vesnice Louky nad Olší. Vesnice, která byla vinnou uhelné těžby zlikvidována. Dnes na jejím místě stojí pouze propadlý hřbitov a zdevastovaný kostel. Společně jsme jeli obě místa navštívit. Bylo to velmi emotivní. Obdivuji paní, jak se s tím dokázala vyrovnat a že dokázala odpustit.
Může se vám hodit na Firmy.cz: