Článek
Kdy jste se seznámil s Hanou Hegerovou?
Carmen, jak jsem jí mohl později říkat, mě fascinovala a obdivoval jsem ji. První píseň, kterou jsem od ní poslouchal, nebyla paradoxně Láska prokletá, ale Pohrdání. Ta není moc známá. Ale já ji měl na gramodesce, ve výběru písní pana dirigenta Václava Zahradníka.
Seznámil jsem se s ní už na konci osmdesátých let. Naše sbližování a poznávání probíhalo pozvolna. Častěji jsme se začali vídat od devadesátých let. To mě třeba vyzvala, jestli bych ji nedoprovodil do divadla, kina, na koncert. Vzpomínám si, že jsme jednou byli jen spolu v pražském Rudolfinu, na klasickém koncertu, na němž zpívala Lucie Bílá. To byl rok 1992 a byl to dost zajímavý zážitek.
Chodila na koncerty svých kolegů?
Ano, chodívala ráda. Chtěla mít přehled o tom, co dělají. Takhle mi v roce 2003 volala, jestli bych s ní nešel do pražské Arény, že má Richard Müller turné. Tehdy žil s Ivou Bittovou.
Nejprve jsme za nimi šli do zákulisí, ona jim popřála, ať se jim daří, že Ivu obdivuje, a pak jsme spolu sledovali úchvatný koncert. I díky takovým zážitkům jsem měl množství všemožných postřehů a střípků.
Kdy vás napadlo napsat knihu?
Když měla mít osmdesátiny a k nim velký koncert. Tehdy jsem se věnoval zejména grafice a na jaře 2011 jsem jí navrhl, že bych jí vytvořil publikaci ke koncertu. Víceméně fotografickou, ale chtěl jsem v ní mít text i o jejím životě. Navrhl jsem jí nějaké rozhovory, z nichž bych zpracoval stručný životopis. Souhlasila.
Potom v srpnu ukončila i pro mě nečekaně kariéru a já byl zaskočen. Říkal jsem jí: A co s tím materiálem, Carmen? A ona mi odpověděla: Budeme si povídat dál, Tomáši.
Bylo jasné, že chce o svém životě mluvit více. A určitě se jí povídalo lépe se mnou jako s kamarádem než s novinářem, kterého nezná.
Povídali jste si vlastně deset let.
Ano, pokračovali jsme v rozhovorech, vždy u ní doma, protože už méně chodila ven. Za půl roku mi řekla, že si nepřeje, aby kniha vyšla za jejího života. Nebyl jsem z toho překvapený, chápal jsem to, protože mi sdělila věci, které dosud neřekla žádnému novináři. Těšil jsem se, že si budu moci povídat dál, a nestresovalo mě, že by se mohl blížit konec. Mám dobrou intuici, tušil jsem, že se dožije vysokého věku.
A díky tomu, že mi dala deset let, jsem nasbíral obrovské množství neuvěřitelných zajímavostí a detailů z jejího života. Mluvil jsem s více než sto lidmi, kteří s Hanou Hegerovou přišli v různých životních obdobích do styku. Bylo to ohromně zajímavé a překvapující, i proto říkám, že po mně už de facto nemůže přijít jiný autor, který by napsal podrobnější knihu. Hana Hegerová už tu není, a ani mnozí z těch, kteří v knize mluví.
Muselo vám zbýt hodně materiálu, který se do knihy nevešel. Co s ním uděláte?
Ano, jsou určité věci, které se nevešly, ale v knize je opravdu všechno podstatné a důležité. Pokud by byla někdy reedice, tak je možné, že přibude pět, deset stran. Možná částečně by se v knize mohly objevit i její další dopisy, fotografie, tiskoviny.
V knize je pro čtenáře hodně nových fotografií. Dostal jste je od Hany Hegerové?
Část ano. Na naše schůzky byla vždycky připravená. Třeba tak, že měla fotografie na hromádce nebo v krabičce, občas i dobové tiskoviny, plakáty. Bylo to inspirativní. A další část fotografií, i třeba její vysvědčení z gymnázia, mám od jejího bratra Petera z Komárna.
Obal knihy
Vzpomínala na svůj život ráda?
Ano, myslím, že určitě. Byla celoživotní optimistka. Přesto všechno, co tragického ve svém životě prožila, nahlížela na věci z minulosti, i ty nedávné, optimisticky.
Někteří lidé v pokročilejším věku bývají zapšklí. Takovou ona v žádném případě nechtěla být. A skutečně nebyla. Fascinovala mě tím, s jakou elegancí, noblesou a nadhledem dokázala věci glosovat. Nahlížela na ně s humorem, a to je vzácnost. Dámou byla až do konce. Nestěžovala si, přijímala život tak, jak šel.
Je to vaše první kniha. Budete v psaní pokračovat?
Nerad o tom mluvím dopředu. Ale když jste se zeptala… V e chvíli, kdy už byla kniha v tisku, jsem dostal nápad na úplně jiný typ literatury a začal jsem psát. Měly by to být povídky. Nebudu konkrétní, ale myslím, že zaujmou jak muže, tak ženy a celé spektrum generací. Téma se dotýká nás všech. Ale mně všechno trvá dlouho, protože každému projektu věnuji velkou péči, tak uvidíme.
Ale s vydáním knihy o Haně Hegerové jste byl poměrně rychlý. Pracoval jste na ní sice deset let, ale směl jste ji vydat až po zpěvaččině skonu, a to je půl roku.
Abych to osvětlil. Za ta léta jsem si do textu chronologicky vpisoval nové informace. Střádal a zakládal jsem si fakta. Minulý rok v lednu, když jsem letěl z Prahy do Španělska, mě napadlo, jakým způsobem bych to chtěl uchopit. Formou dokumentárního románu. V letadle jsem si napsal první čtyři věty, které jsou v knize zachovány.
Paní Hegerová zemřela v březnu, a to jsem byl ve fázi, kdy jsem měl tři čtvrtiny knihy hotové. Finální text jsem odevzdal v srpnu.
Dával jste si knihu graficky dohromady sám?
Obálku ano. Fotku, která je na ní použita, jsem dostal od Hany Hegerové. Byla barevná a okamžitě jsem byl rozhodnut.
Jiný návrh obálky jsem ani nedělal. Ale chtěl jsem ji černobílou. Myslím, že přesně vypovídá o obsahu knihy. Nakladateli jsem nastínil svou představu o vnitřní úpravě knihy a předložil návrhy fotografických stran.
Jaké máte ohlasy na knihu z nejbližšího okolí Hany Hegerové?
Její bratr mi psal, že je čtivá a kvalitně udělaná. Na křtu jsem se viděl s jinými příbuznými. Vnuk Hany Hegerové mi říkal, že když v ní poprvé listoval, zrovna otevřel stránku, kde se píše, že odmaturoval. Prý se moc těší, že se o babičce dozví mnoho nového.
Může se vám hodit na Zboží.cz: