Tomáš Etzler: Postižené děti v Číně oficiálně neexistují

Ekonomický růst se nyní podstatně zpomalil oproti letům, kdy jsem tam působil jako zpravodaj. A hlavně se změnila tamní politická scéna.

Odborníci, sinologové dnes hovoří o totalitárním režimu, někteří jej dokonce přirovnávají k fašismu... To všechno způsobil prezident Si Ťin-pching. Mluví se o něm jako o nejmocnějším vládci od Mao Ce-tunga.

V podstatě se vyhlásil prezidentem na doživotí. Hlavně velice tvrdě jde proti opozici. Udeřil na jakýkoli disent, pozavíral taky prakticky všechny nevládní, neziskové organizace, které před jeho nástupem k moci v zemi fungovaly.

Pozavírali tam prostě vše, co neměla komunistická strana pod kontrolou. Za posledních deset let jeho vlády zavedli v zemi stovky milionů kamer, jež jsou schopné rozlišovat obličeje. Což je další nástroj na kontrolu lidí, populace. Lidskoprávní situace se v Číně strašně zhoršila. Základy občanské společnosti, které tam nesměle fungovaly, vytvářely se, jsou pryč.

Ten se zaváděl ještě v dobách, kdy jsem v Číně byl. Pamatuju si na to, jak jsme na něj začali narážet kolem roku 2013. Pořád sice funguje v jakémsi pilotním režimu, neběží v celé zemi, ale plán je jasný: kontrolovat celou Čínu. Úřady tvrdí, že jim jde o to „dělat své občany lepšími“. Nejde ovšem o nic jiného než o další nástroj kontroly nad nimi.

Na úplném začátku dostanete určitý počet bodů. Nebudu vám lhát, přesně nevím, kolik jich je. Ty můžete ztrácet, nebo další získávat: dostáváte je třeba za brigády, které děláte zdarma, za to, že si stáhnete do mobilu aplikaci s projevy Si Ťin-pchinga a posloucháte je... Naopak body ztrácíte za to, že si na vás sousedi stěžují, že se doma hádáte, nevynášíte koš...

Ještě více jich ztratíte, chodíte-li do obchodu a denně si v něm kupujete například šest piv. Můžete tím být potenciální alkoholik. A ještě větší propad ve skóre zaznamenáte, když něco kritizujete na sociálních sítích. Jakmile klesnete pod určitou bodovou úroveň, má to pro vás konkrétní dopady v životě. Nedají vám mimo jiné v bance půjčku, na nádraží neprodají lístek na vlak. Neodjedete ani za babičkou, na výlet. Potenciální kritici režimu se tak nikam nedostanou, nikdo jim nic nedá. Ocitnou se ve společenské a sociální izolaci.

Přesné zprávy tohohle charakteru nemám. Vím jen, že lidé frustrovaní jsou. Jenže Číňané jsou navyklí poslouchat. Poslouchají, co jim komunistická strana přikáže, nařídí. Objevují se tedy sem tam nesmělé protesty proti uzavírání měst. Lidé si nejčastěji stěžují, že jim chybí slíbené dodávky jídla, že nemohou do obchodů. Žádné velké protesty v Číně kvůli covidu však neočekávám. Číňané znají své místo, jak se říkává. Vědí, že co komunistická strana nařídí, musejí dodržovat.

Nemyslím, že většina běžných Číňanů olympiádu nějak vnímá. Ta probíhala v covidové bublině, kam se běžní Číňané nesměli přiblížit, na stadiony se dostala jen hrstka VIP.

Mám-li mluvit za sebe, jak jsem hry vnímal já, bylo mi líto sportovců. Mezinárodní olympijský výbor je dostal do strašné situace. Oni za to nemohli. Jen dělali svou práci. Vina padá na hlavu Mezinárodního olympijského výboru, že hry vůbec v Číně umožnil. Jsem přesvědčen, že se jednou zařadí po bok olympiády z Berlína v roce 1936, kdy Hitler legitimizoval svůj zločinecký režim. V době, kdy již platily norimberské zákony... Si Ťin-pching dělá to samé. Legitimizuje svou absolutní moc nebo genocidu Ujgurů.

Trvalo mi téměř rok, než jsem ho našel. Chtěl jsem natočit dokument, jenž by Čínu zachytil. Jenže je velmi složitá, mnohovrstevná, téměř nezachytitelná. Proto jsem zvolil malé téma: jak se Čína stará o sirotky. Říkal jsem si, že to bude jednoduché. Omyl! Nikde nás nechtěli. Báli se nás, zahraničních novinářů. Do státních sirotčinců bylo skoro nemožné se legálně dostat. Až jednou se stal zázrak. Objevil jsem soukromý křesťanský dětský domov pro hendikepované u Pekingu. Když říkám poblíž, znamená to asi čtyři a půl až pět hodin jízdy.

No, tak to vůbec ne. Postižené děti v Číně, má kolem 1,4 miliardy obyvatel, oficiálně neexistují. Nepotkáte je v ulicích, jsou někde „poschovávané“, aby nebyly vidět. Přirovnal bych to se situací v Československu před rokem 1989. Ostatně Mao Ce-tung měl k nim stejný přístup jako Hitler.

Viděl v nich přítěž pro společnost, jíž je nutné se zbavit. Tenhle předsudek v Číně stále přetrvává, hlavně na venkově. Ve větších městech je situace trošku jiná. Hendikepované děti se rodí i bohatým lidem, kteří se o ně chtějí, dokáží postarat líp. A jeptišky v domově, kde jsme natáčeli, se o ně krásně staraly dobrovolně, s láskou a zdarma.

V rámci uzávěry, likvidace neziskovek čínská komunistická strana domov loni v dubnu zestátnila. Přesto, že ty ženy nedělaly nic jiného, než se staraly o opuštěné postižené děti, dostaly doživotní zákaz starat se o osoby mladší osmnácti let. Údajně kvůli tomu, aby je neindoktrinovaly křesťanstvím.

Nevím, už po tom nepátrám. Původní verze byla dlouhá 24 minut, vypadala jinak než 71minutový dokument, co šel do kin... CNN ho chtěla zařadit do série Nevyřčené příběhy. Bylo dané datum, kdy měl být vysílaný.

Připravovala se marketingová kampaň. Najednou padla stopka. První argument byl, že je materiál starý. Natáčeli jsme v roce 2013, do vysílání měl jít o rok později. Tenhle argument jsem nepřijal. Pak přišel jiný: že to vypadá strašně depresivně, chtěli po mně záběry šťastných dětí, jak si hrajou s hračkami.

Neměl, protože ty děti žádné hračky neměly... V tu chvíli jsem zavolal kamarádovi, prezidentovi CNN International Tonymu Maddoxovi a zjišťoval jsem přímo u něj, kde je problém. Říkal jsem mu, že si všechno zaplatili a je škoda to vyhodit. Odpověděl mi: Tomáši, někdy věci nevyjdou tak, jak bychom si přáli. Tím to pro mě na CNN skončilo.

Ano, má svoji logiku. Jde o příjmení, které dětem dávaly jeptišky. Když se k nim dítě bez papírů dostalo, nechali ho na schodech kostela, pojmenovávaly všechny děti stejně: Nebe. Tenhle koncept se mi strašně líbil. A sirotčinec pro ně byl bezpečným místem, jakýmsi nebem v zemi, která postižené děti spíše nepřijme.

Ano, budu. A moc se na to těším.

Dost o tom pochybuju. V České televizi jsem dal výpověď k poslednímu březnu 2014. Pak jsem se potřeboval do země vracet kvůli jiným korporátním projektům a už tehdy jsem měl problém dostat, byť krátkodobá víza. Což bylo před mou knihou, mým filmem, před přednáškami o Ujgurech... Přátelé mě dokonce varovali, abych nejezdil ani do Hong-Kongu. Že i tam čínské úřady dosáhnou. Mohou tam vymáhat paragraf o „rozvracení státu“.