Textař Ladislav Vostárek: Největší lekci mi dal Václav Čtvrtek

Na vojnu jsem nastoupil v roce 1966 k PTP (Pomocné technické prapory, pozn. aut.), byť již byly přejmenovány na silniční vojsko. Trávil jsem dva roky na civilních i vojenských stavbách v celé republice a žil tak trochu odtržen od reality.

Proto jsem se také v prosinci 1967, kdy jsem šel do civilu, vrátil do zcela jiného světa, který mě oslnil. Diskotéky, noční kluby, bigbítové koncerty, prostě život, o kterém jsem do té doby mohl snít jen podle zahraničních filmů.

Nechal jsem se jím do té míry pohltit, že to mé manželství nemohlo vydržet. Jako taxikář jsem lidi z toho blýskavého světa vozil, posléze jsem pro ně začal něco zařizovat a pak se mi podařilo uchytit jako náborář Pražského kulturního střediska. Jelikož jsem byl úspěšný, brzy si mě vyhlédl František Ringo Čech, který mě angažoval jako manažera své kapely Shut Up.

Myslím, že skoro vše, co jsem během své kariéry v šoubyznysu potřeboval. U Ringa jsem se také setkal s Oldou Říhou, který tam vystřídal v pozici kytaristy Petra Rezka.

Po čase se mi naskytlo zaměstnání ve vydavatelské firmě Supraphon, ve které jsem měl na starosti údržbu prodejen v celém tehdejším Československu. Díky tomu jsem se měl možnost poznat dámy, které gramofonové desky léta prodávaly. Jejich prostřednictvím jsem získával přehled o trhu a orientaci zájmu kupujících.

Takhle se to říct nedá. Olda hrál před tím, než přišel do Shut Up, ve spoustě kapel. A jelikož Ringo nechtěl hrát přes víkendy, aby mohl na svou milovanou Slavii, měl Olda víkendy volné. To mu umožnilo opět aktivovat Mahagon, se kterým o víkendech objížděli sály kolem Plzně. A to se Ringovi nelíbilo do té míry, že mu dal padáka.

Oldovi tak nezbývalo nic jiného než se přesunout do Prahy a vyřešit problém s názvem. Jelikož v Praze již jeden Mahagon existoval, přejmenovat kapelu na Katapult. Potom se ale chtěl profesionalizovat a já mu, protože jsem měl organizační zkušenosti, pomáhal.

Posléze jsem se začal věnovat marketingu, a jelikož Olda a jeho kapely byli populární zejména na Plzeňsku, snažil jsem se prosadit je v celém tehdejším Československu. Byl jsem především obchodník, který se snažil Katapult protlačit, kudy to šlo.

To, že jsem do kapely takříkajíc vrostl, se stalo poté, co nevyšel tah se zpěvačkou Lídou Podubeckou, která s Katapultem začínala. Jelikož v tom neviděla perspektivu, raději zůstala v Armádním uměleckém souboru.

Měl jsem pestrý život. Pracoval jsem na několika postech a jedním z nich bylo místo novináře v Mladé frontě. Byli tam vynikající lidé, kteří utvářeli můj vztah k jazyku. Největší lekci mi ale dal spisovatel Václav Čtvrtek. Přinesl jsem mu jednou do rádia přepsaný rozhovor z magnetofonu a on mě donutil ho zcela předělat. Na dálku ten papír zářil takovou spoustou oprav, které pan Čtvrtek dělával červenou tužkou, až jsem se zastyděl.

Řekl jsem mu, že to tak přece říkal, a on mi odpověděl, že to je sice pravda, ale psaný projev je podstatně jiný než mluvený. Měl pravdu. Věnoval mi ještě hodinu času a spoustu věcí mi během ní vysvětlil. Ten můj rozhovor byl poslední předtím, než v listopadu 1976 zemřel.

Pokoušel jsem se na Oldovu žádost oslovit všechny tehdejší slavné textaře, tedy Zdeňka Rytíře, Pavla Vrbu, Edu Krečmara nebo Vláďu Poštulku, ale nikdo z nich neměl na psaní rokenrolových textů čas ani odvahu. Olda však díky zkušenosti ze Shut Up dobře věděl, že pokud se nebudou hrát písničky Katapultu v rádiu a televizi, je kapela bez šance. Zřejmě proto připustil, abych se o napsání nějakých textů pokusil já.

Přinesl jsem mu Lesního manekýna a Půlnoční závodní dráhu a ty písně se staly hity. Následovaly Já nesnídám sám, Tichá pošta, Hlupák váhá, Blues a další. Šlo to ráz naráz.

Jak byl Katapult mladými zbožňován, stejnou intenzitou byl stranou a vládou nenáviděn. Publikum se na jeho koncertech chovalo značně emotivně. Některá děvčata do té míry, že si sundávala trička, což bylo na sedmdesátá a osmdesátá léta nevídané. Možná že i díky tomu byl Katapult stále někde zakázaný.

Neustále jsme vymýšleli, jak to prolomit, až mě někdo odkázal, abych to zkusil u tehdejšího Socialistického svazu mládeže. Navštívil jsem Oldu Janotu, který byl šéfem oddělení kultury. Řekl mi, že po nich nemůžeme nic chtít, když pro ně nic neděláme. Kdybychom ale třeba napsali angažovanou píseň a zahráli ji na Festivalu politické písně v Sokolova, bylo by pak jednodušší prokazovat soudruhům na ústředním výboru komunistické strany, že jsme slušná kapela a neměli by nám hraní zakazovat.

Když jsem s tím za Oldou přišel, řekl mi, že jsem se zbláznil. Jenže mně to nedalo a trápil jsem se do té doby, než jsem si pustil skupinu Roxy Music a po chvíli mě napadl slogan: Až se bude psát rok 2006, až se všichni přestěhujem do velikých měst... Zbytek jsem dopsal během hodiny.

Oldovi se to nejdřív nezdálo, ale pak sedl ke kytaře a vypadl z něho riff, který se stal základem písně. Ještě se zeptal, jak jsem přišel zrovna na rok 2006, na což jsem odvětil, že je to rok, kdy půjdu do důchodu. V roce 1978 sice Katapult s písní Až v Sokolově vystoupil, ale zrušení zákazů hraní nedosáhl. O tom jsem také napsal text. Jmenoval se Slibem nezarmoutíš.

V době po Zlatém slavíku a vydání alba 2006 jsme dostali z ÚV KSČ totální zákaz a ani jeden z nás to nebyl schopen vydýchat. Byla má chyba, že jsme se s Oldou pohádali do té míry, že mě vyhodil. Škoda že jsem to nedokázal ustát. Dostal jsem padáka a řekl si, že zkusím dát dohromady kapelu, které nebude mít problémy se zákazy. Má představa byla, že v ní budou kluci jako z plakátu na coca-colu a budou hrát příjemné rockové písně.

Přišel za mnou tehdy zvukař kapely Bumerang, která doprovázela Petru Janů, s informací, že tuší, že tam dostanou všichni padáka. Nakonec to nešlo na ostří nože a Richard Kybic a Jiří Lang byli volní na konci sezony. Přemluvil jsem sympaťáka Jirku Vondráčka, který vypadal jako tuzemský Robert Redford, aby to zkusil na baskytaru, přidal k nim Láďu Rýdla na klávesy a Turbo bylo na světě.

Já v ní nezpíval, spíš špatně recitoval. Ten projekt vznikl ve dvaaosmdesátém roce, v době, kdy se Turbu dařilo. Když jsem se kluky slovy, že prodat sto tisíc singlů a vyhrát hitparádu dokáže i cvičená opice, pokoušel dostat zpět na zem, nevěřili mi.

V té době jsem spolupracoval s Vláďou Kočandrlem na OK Bandu a při nahrávání ve studiu mě napadlo natočit s českým textem hit Da, da, da od německé kapely Trio. Na druhou stranu singlu jsme dali píseň Já, když vstávám, poslouchám Zákrutu. Ale protože jsme se nechtěli pracujících, kteří musí brzy ráno do práce, dotknout, nazvali jsme ji Po noční. Pořad Pozor, zákruta totiž vysílali každý den ve třináct hodin.

Nakonec se mi podařilo svou výhrůžku splnit. Singlu se prodalo 150 tisíc kusů, ale hitem se stala píseň Po noční. Chlapcům z Turba jsem dokázal, že i cvičená opice jako já může být za hvězdu.

Pro Katapult ne, protože s Oldou Říhou nemůžeme najít společnou řeč. Vrátil jsem se však ke spolupráci s Turbem, a to na jeho poslední desce Noční dravci. Zachránilo mě to před alkoholismem, protože mi předtím zemřela manželka, se kterou jsme byli čtyřiačtyřicet let. Místo v alkoholu jsem žal utopil v psaní textů. Mimochodem, když se do nich zaposloucháte, zjistíte, že většina je o mé ženě nebo mém vztahu k ní.

Začala vznikat v lednu letošního roku a měl jsem ji sepsanou během měsíce a půl. Mám totiž zvyk ke svým narozeninám dárky spíš rozdávat než dostávat. K sedmdesátinám jsem pro přátele vydal komplet pěti cédéček se svými nejslavnějšími písněmi, které jsem jim rozdával.

Loni jsem si položil otázku, co jim dám letos, až mi bude pětasedmdesát. Napadlo mě, že by to mohla být dobrá kniha. Ale kniha textů mi připadala málo. Rozhodl jsem se doplnit ji o obrázky kamarádů Josefa Blechy, Petra Síse a Jiřího Slívy.

Nápad pak ještě rozvinul nakladatel, u kterého jsem plánoval knihu vydat, když navrhl, že bych mohl zapátrat v paměti a to, co je publikovatelné, sepsat. Knihu nakonec vydávám vlastním nákladem, ale nápad doplnit ji vzpomínkami na lidi, se kterými jsem se za poměrně dlouhý život setkal, mi zůstal.

A tak jsem to sepsal a vzniklo povídání o životě, který byl čímkoli jiným než přímkou. Povídání o tom, jak jsem si v něm nadělal problémy a jak mi pomohli lidé, od kterých bych to nikdy nečekal, ale hlavně o tom, jak si mě našla skvělá žena, která mi po třicítce pomohla s dospíváním, pokud vůbec chlap někdy dospět může.