Článek
Váš snímek ukazuje spolek, který radikálně vybočuje z představy umírněných křesťanských společenství. Jaké reakce jste po premiéře filmu od samotných aktérů zaznamenala?
Když si členové centra četli reakce před premiérou, nejšťastnější nebyli. Potom mi ale překvapivě zavolal pastor s tím, že se mu film líbil, že s ním souhlasí a myslí si, že je ukazuje takové, jací skutečně jsou, což jsem ráda, protože to byl záměr.
Téma, které zobrazujete, vyvolává kromě rozporuplných reakcí také vášnivé diskuse. Nepředkládá však analýzu, nekonfrontuje Hnutí víry s realitou, nehledá odpovědi. Proč jste si vybrala spíš roli pozorovatele?
Film vyvolává otázky, nebyl koncipován tak, aby někomu říkal, jak to opravdu je nebo čemu má věřit. Je to film, který má zprostředkovat zážitek. Necítím se na to, abych oddělovala bílou od černé a kázala lidem, co je správné. Poskytla jsem jim pohled někam, kam by se možná nikdy nedostali. Film trochu otevírá Pandořinu skřínku. A tím, že jde o univerzální otázky víry, Boha a podobných organizací, doufám, že lidi nakonec nahlédnou i sami do sebe.
Ve filmu jsou momenty, které ve mně vzbuzovaly nevídanou zlost. Mám na mysli ty nejemotivnější záběry z dětského setkání, kdy dětem mladá žena říká, že „Ježíš je borec borců“, sugestivně jim káže, zakazuje holčičce jít na WC, protože „ani Ježíš přece neslezl z kříže, aby si odskočil“. Vrcholem je, kdy se někteří pod náporem situace s pláčem svalí k zemi, jeden chlapec pak vypráví, jak se setkal s Bohem. Co jste cítila, když jste to natáčela?
Vůbec jsem to nečekala, myslela jsem, že jdu natáčet nějakou dětskou besídku, kde se bude zpívat. Bylo to pro mě a celý štáb překvapení. Nevěděla jsem, co mám dělat. Dlouho jsem pak sama v sobě řešila, co se tam stalo. A když jsem viděla toho kluka, jak říká, že viděl Boha, vzpomněla jsem si na to, jak moc jsem jako dítě taky věřila. I mě to tehdy hluboce zasáhlo, a proto jsem vlastně udělala tenhle film.
Co si z náboženské školy, kam jste chodila, pamatujete?
Vybavím si svého třídního učitele, protože on byl náš idol, přes něj jsme vnímali proud víry. Potom si vybavím hromadné modlitby, kdy jsme zpívali s rukama nahoře. No, a taky to, jak jsem vždycky dělala hrozný bordel. Když mi řekli, že hipísácký znak je satanistický, tak jsem ho na just nosila.
Jsou vaše vzpomínky příjemné?
Jasně, cítila jsem se tam velmi dobře. Jako dítě jsem ale ještě neměla vyvinuté kritické myšlení, neznala jsem nic jiného, takže tohle bylo normální. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem přešla na státní školu. Skok do reality byl celkem masakrující, protože způsob vyučování a přístupu byl úplně jiný.
Předtím nás bombardovali láskou, všichni jsme byli jedineční, a najednou jsem přišla na normální základku, kde mi nikdo nežehnal a neříkal, že mě miluje. Ti lidé prostě žijí ve vlastním vesmíru, který je úžasný a jedinečný – ten nejsprávnější. Když jim ho pak něco nabourá, je to šok, se kterým se musí dlouho vyrovnávat.
Existují odtrhnuti od reality, uzavřeni ve své „šťastné“ bublině…
Ano, jde o to, abys vypnul mozek, nepřemýšlel nad tím, co ti říká svět okolo, a přijal to jako absolutní pravdu.
Překvapilo mě, kolik mladých lidí se dobrovolně vrhne do náruče podobného spolku.
Hnutí víry je přitahuje takovým cool způsobem, podle mě je to tak trochu konzumní náboženství, které využívá současných excentrických a sugestivních triků. Mladí jsou často v tomhle světě ztraceni. Postrádají nějaké hodnoty a lásku. Nebojují ani proti žádnému zlu jako třeba za komunismu, nemají vymezené mantinely. Mají ale potřebu se vymezit, něco cítit, něco hlásat. A hlavně zbavit se strachu, který tenhle těžko definovatelný svět vyvolává.
Chodila jste za nimi přes dva roky. Bylo těžké odolávat jejich tlaku, přesvědčování?
Ze začátku jsem pro ně byla trochu rušivý element, ptali se mě, jestli jsem znovuzrozená, nebo jak to mám. Nikdy jsem ale nelhala, neskrývala jsem, že to nemám hozené jako oni. Snažila jsem se jim porozumět, jinak bych to ani nedělala. Teď můžu říct, že je mám i ráda, chápu, proč to dělají, akorát to podle mě není správné. Nechci ale nic zakazovat, všechno má nějaký smysl…
Tereza Nvotová
Tereza Nvotová (21), studentka dokumentaristiky na pražské FAMU, pochází ze slovenské umělecké rodiny filmového režiséra Juraje Nvoty a herečky Anny Šiškové, se svou sestrou Dorotou občas zpívá. Raději sice stojí za kamerou, přesto jste ji mohli vidět ve filmech Kuličky a Malé oslavy.
Jako dítě chodila v Bratislavě do bilinguální Školy budoucnosti, kde ji vychovávali američtí misionáři, kteří patřili k Hnutí víry. Když po letech u metra Anděl zaslechla, že Ježíš ji miluje, vzpomněla si na své dětství. Byli to členové Triumfálního centra víry a Tereza se rozhodla o nich natočit svůj filmový debut. Vydala se proto na sugestivní Konferenci víry a ohně, k diskusi také přizvala své bývalé spolužáky.