Článek
První slavila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let úspěch nejen v rodném Spojeném království, ale i v USA a stále v ní hrají tři původní členové včetně zpívajícího kytaristy Nicka Cashe. Obě kapely jsou těsně propojené, hlavní postava The Lurkers Arturo Bassick hraje na baskytaru i v „devítkách“.
Proč mají lidi pořád zájem o punk?
Arturo Bassick: Mnoha mladým lidem se líbí, protože je to velká móda, ale je to móda odlišná od té každodenní. Vypadá mnohem divočeji, než jakákoli móda kdy vypadala. I na malých koncertech bývá skupina lidí, kteří nepatří ke scéně, ale jdou se podívat na punk.
Nick Cash: Ale jde to ještě hlouběji. Je tam podobný efekt jako u vztahu bělochů k blues – to zaplnilo prázdnotu, jak to žádná jiná hudba nedokázala. I blues je podobně jako punk trochu agresivní a vychází z nitra duše. A bez punku by nebyli Red Hot Chilli Peppers ani Green Day, punk pořád přitahuje podobný typ publika. Ale co je nejdůležitější – ti, co se na nás přijdou podívat, mají podobnou energii a podobný pocit, jaký je v našich písních.
Publikum je stejně důležité jako kapela. A to umožňuje vznik komunity, což je velmi dobré i pro nás, když vyrazíme na turné. Lidi od České republiky po Japonsko si říkají: A co jít tentokrát na tuhle kapelu. Neoslovujeme jen ty staré, kteří nás znají z roku 1977, ale taky dnešní šestnáctileté a sedmnáctileté. A možná někdo, komu se líbí Green Day, se půjde podívat na 999.
Co mají punk a blues společného?
Arturo Bassick: Všechno vždycky z něčeho pochází. Bez hippies by možná ani punk nevznikl, protože ten byl vzpourou proti nim. A hippie hudba by nebyla bez rock’n’rollu padesátých let, protože z něj vycházela. A před rock’n’rollem tu bylo blues. Muddy Waters složil blues, které nazval rock’n’roll. A blues vzešlo z otroctví. Je to bláznivé. Možná, že bez otroctví by neexistoval rock’n’roll. Všechno ovlivňuje všechno další…
Takže potvrzujete, že hudba a umění vůbec je v zásadě vykrádání?
Arturo Bassick: Vypůjčování a z vypůjčeného vytváření něčeho vlastního. Při počtu kapel je neuvěřitelné, že pořád přicházejí se skvělými písněmi, které zní velmi osobitě, když přitom už byly napsány milióny písní, které vycházejí jen z několik stupnic a harmonií.
Zmiňujete agresivitu, mě ale zrovna písně 999 ani v době svého vzniku nepřipadaly zas tak agresivní.
Nick Cash: Ale když jsme na počátku své kariéry hráli poprvé v Manchesteru v klubu Electric Circus, Tony Wilson, který měl jistý vliv na prosazení Sex Pistols, protože je vzal do svého programu Something Else, mi říkal: Nicku, Nicku, vy nesmíte hrát tak agresivně, když se toho chytlo tolik mladých lidí, slibte mi, že nebudete tak agresivní. Samozřejmě jsem nic neslíbil. Nebylo tam nic špatného, žádný problém. Jo, hodně se tam skákalo, pár lidí skákalo z pódia. Ale nikdo nebyl vážně zraněn.
A je pro vás agresivita důležitá?
Nick Cash: Snažili jsme se skládat hudbu, psali jsme písničky, jaké se nám líbily, chtěli jsme je udělat trochu rychlejší, aby se jako v pub rocku publikum chytlo, aby lidi tancovali, a o totéž nám šlo i v punku. Nebylo to nijak přehnaně agresivní, jen texty byly jiné, o snaze uniknout televizní kultuře. Až když přišla druhá vlna punku s The Exploited, tak to už bylo jen o agresi a u některých kapel se objevily i rasistické názory, s nimiž jsme nikdy nesouhlasili. Na počátečním období punku byla dobrá zdravá soutěživost mezi kapelami a to, že každá hrála úplně odlišně, každý měl své vlastní vlivy.
Byl punk vzpourou?
Nick Cash: Jo, byla to potřeba doby a možná to bylo jedno z období hudby, kdy měla největší vliv, punk působil na všechno od myšlení po módu. Arturo Bassick: Já jsem měl i bez punku pocit, že pořád protestuji. Školy jsem nechal v patnácti a beztak jsem nikdy nechtěl dělat normální práci. Bouřil jsem se proti svým rodičům, protože neměli žádné peníze, ale chtěli žít jako boháči, byl jsem vždycky proti všemu, ve škole jsem patřil k těm špatnejm. Nedělal jsem žádné domácí úkoly, utíkal jsem ze školy, nechtěl jsem ráno vstávat.
Byl jsem vždycky bad boy, a když se objevil punk, tak pro mě představoval způsob, jak se vyjádřit. Myslím, že punk rock mi zachránil život, protože jsem byl totálně vyjebanej kluk. Moji rodiče byli skvělí, protože mě podporovali, ale zachránil mě punk rock, který přišel, když mi bylo jednadvacet. O pět let dříve jsem byl úplně ztracenej, nevěděl jsem co dělat, jen jsem se poflakoval, ne že bych dělal potíže, ale punk mi dal smysl života, nasměroval mě. Během těch třiceti let jsem prošel mnoha situacemi, kdy jsem mohl být mrtvý, moc jsem pil, dělal jsem úplně bláznivé věci, asi každý, kdo pije, si tím projde. Na to nemusíte být punkerem.
Drogy mě několikrát dostaly do blízkosti smrti a jsem rád, že jsem se z toho dostal. Hodně mých přátel, nejen punkerů, umřelo, protože spadli ze schodů a rozbili si hlavu nebo odněkud vypadli. Zažil jsem všechny tyhle situace, ale naštěstí jsem přežil.
K punku patřilo heslo No Future. Nesouvisí to?
Arturo Bassick: Všechny typy hudby mají své oběti, většina starých punkových kapel, které já znám, nikdy nesklouzla k tvrdým drogám, hlavní drogou byl a pořád je alkohol. Většina lidí na scéně nevěřila heslům, jako je No Future. To je nesmysl, pořád tu je budoucnost, ty nihilistický sračky byly jen pózou pro idioty.
Na Subculture Festu vystoupí i Deadlinefoto: Novinky/Alex Švamberk
Má tedy smysl pokračovat, i když 999 už těžko kdy zopakují svůj úspěch z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let?
Arturo Bassick: Když máte běžnou práci v továrně, tak nikdo neočekává, že umřete jako její ředitel. Ale nás se lidi pořád ptají, proč v tom pokračujeme. Jenomže my se držíme svého pojetí, nejsme doopravdy velicí, ale baví to nás i lidi, kteří na nás chodí. Nekřičíme, že chceme vládnout světu, jsme šťastní, že můžeme dělat, co děláme.
Když pokračují v kariéře Rolling Stones, vypadá to přece jen pochopitelnější, je to velký byznys, vynáší to velké peníze…
Arturo Bassick: …větší než v malém byznysu. Ale oni to nemusejí dál dělat, pokračují, protože je to baví. Nejde jen o peníze. Co jiného by měli dělat, když je to život, který mají rádi, baví je vystupovat a hrát. Nick Cash: Co bychom měli dělat? Instalatéry, nebo pracovat v obchodě? To je lepší pokračovat.
Zajímáte se o politiku?
Arturo Bassick: Moc se o politiku nestarám, protože pro mě lidi jako Bush, Blair a další západní vůdci jsou jen loutkami v rukou velkého byznysu a v iluzi demokracie. Snaží se všechny přesvědčit, že můžeme být skutečnými individualitami. Ale kolik lidí má dneska přesně stejné myšlenky, jaké jsou otištěné v novinách, jen málo lidí se dokáže dostat mimo škatulky. A co dělají politici? Ovládají lidi takovým způsobem, že si myslí, že nejsou ovládáni.
Ale můžete dát najevo svou nespokojenost ve volbách
Arturo Bassick: Naposled jsem volil, abych v Británii dostal konzervativce od moci. Hlasoval jsem pro Tonyho Blaira a to byla ohromná chyba. Od té doby jsem už nikdy nevolil, on si naše hlasy nezasloužil, nestaral se o nic, společnost ve skutečnosti nezměnil. Bylo to jen trošku tady, trošku tam, takže máme v Británii pořád hrozné školství, o staré lidi se nikdo pořádně nestará, velmi chudí lidé bydlí hrozně a příležitost k práci je mizivá. I problém s drogami je obrovský. To všechno by se mělo změnit, kdyby to ovšem vůdci chtěli, ale oni jsou docela šťastní, že to tak je.
Oni nechtějí, aby se všichni zvedli, aby si polepšili ti, co jsou úplně dole. Lidi s mizernou mzdou, co nic nemají, mohou zastrašovat, kdyby se náhodou chtěli vzbouřit. To taky dělala Thatcherová s odbory, zastrašovala je, protože bojovaly za práva dělnické třídy. Zničila odbory, horníky, hutníky, průmysl už v Británii neexistuje. Společnosti z Británie i z Ameriky, ze Západu podnikají ve velmi chudých zemích a získávají tam výrobky doslova za nic. To je hrozné, ale to je kapitalismus. Ale na druhou stranu – komunismus taky nefungoval, protože lidi byli zkorumpovaní, úplně všichni. Nemůžete věřit žádnému z nich. Všichni lžou. Neexistuje nic takového jako poctivý politik.