Štědrovečerní televizní pohádku Micimutr prověří nejdříve česká kina

Na Kavčích horách se však rozhodli nasadit pohádku už tento týden, prakticky měsíc před televizním uvedením, do kin. Především na rodičích teď tedy bude záležet, zda se rozhodnou dát návštěvou kina dětem i sobě dost nákladný předvánoční dárek – nebo si počkají. Rozhodnutí uvést pohádku do kin nicméně přišlo nejspíš hlavně jako důsledek toho, že režisér Vít Karas se svým realizačním týmem předčil očekávání, která nabízel scénář.

Ten je totiž největší slabinou filmu včetně mnohokrát již kritizovaného zlozvyku střídat archaický jazyk se současným, spisovný se slangovým. Kde jinde než v pohádce by děti měly slyšet hezkou čistou češtinu! Ani tady se jí nedočkají, což ostatně dokládá už název.

Příběh sám je z valné části omletý až běda: princezna má být obětována drakovi a čeká se, kdo ji zachrání. Rozhodně to nebude žádný z princů, kteří hodují na královském dvoře a přitom koukají, kde nechal tesař díru, aby zmizeli dřív, než se drak objeví. Jen prostý loutkář Vítek žasne nad jejich neochotou dívku zachránit.

Divák zase žasne třeba proto, že zatímco otec král v podání Jiřího Bartošky je aspoň pořádně naštvaný, že jemu samotnému dřevěná (kdysi tímtéž drakem amputovaná) ruka neumožňuje se s obludou utkat, matce královně Jaroslavy Kretschmerové osud její dcery náladu nekazí. Proč je matka taková kráčmera, se ale nedozvíme, stejně jako to, proč ani jeden z rodičů dítě na jeho „poslední“ cestu nedoprovodí.

Známý model pokračuje dál, pro princeznu přiletí drak, dostaví se statečný Vítek. Až když za kamenem vykoukne podivně oděná ženská postava, začne to vypadat slibně a zajímavě.

S elegancí přerostlé hipísačky vstupuje na scénu sympatická čarodějnice Libuše Šafránkové, která jako jediná oživí stokrát vylouhovaný čaj. Ač se hlásí ke stáří 500 let, má pořád půvab, k tomu jemný vtip a moudrost, takže i ústřední, několikrát opakovaná myšlenka, že jen tomu, kdo se sám o něco pokusí, má být pomoženo, vyznívá z jejích úst mile a přirozeně. Jinak se děj odvíjí v očekávaném duchu. Nafoukaný a narcistní princ Vladimír se vydává za zachránce, chystá se svatba, Vítek se trápí, princezna se trápí.

Jediné překvapení, které na diváky čeká, je náhlý přesun do současné Prahy: na pohádkový příběh je zbytečně a neorganicky naroubován příběh civilní, bohužel velmi špatný. Prolnutí pohádkového a reálného světa se sice nejednou osvědčilo, ale Micimutr není ani trochu Arabela!

Režisér Vít Karas nicméně udělal maximum možného a slabý obsah přece jen trochu schoval za vydařenou realizaci. Byl pečlivý ve výběru herců, mezi nimiž vedle Šafránkové a s vtipnou nadsázkou rozšafného Bartošky dobře ladí romantická dvojice Ondřej Novák a Marika Šoposká, v roli prince Vladimíra dokazuje všestranný talent se smyslem pro uměřenou sebeironii Vojtěch Dyk.

Natáčelo se na krásných místech, pohádkovou atmosféru tvoří nejen historické kulisy, ale také světlo, pečlivá kompozice jednotlivých scenérií, propracované detaily, kostýmy. Radost pohledět na dračí nálet i na čarodějnické přelety.

U vánoční televizní obrazovky, kde pozornost bývá přece jen rozptýlená, nejspíš nebude slabý a neoriginální děj tolik na škodu, převáží podívaná. V kinech, kde jsou děti i rodiče na špičkovou realizaci výpravných filmů zvyklí, vyniknou slabiny příběhu mnohem víc.