Spisovatelka Martina Formanová: Už se nebojím, že se nějak ztrapním

Myslím, že nejprve jsem si to ani neuvědomovala. Ale jsem otevřený člověk, a s osobní výpovědí jsem zvyklá pracovat jak v knihách, tak ve stand-upových vystoupeních. V době po Milošově odchodu jsem věděla, že nedokážu napsat smyšlený román, a ani jsem na to neměla chuť.

Byla to doba, kdy jsem trávila spoustu času u televize sledováním všeho, včetně nejpokleslejších realitních show. Těch, u nichž jsem si dřív kladla otázku, zda se na ně skutečně někdo dívá. Nu, a najednou jsem to byla já. A sama jsem nevěřila, že už jsem klesla až takhle hluboko? Jenže mě opravdu jaksi dělaly dobře. Takže jsem pochopila, že pro každý pořad skutečně existuje určitý druh publika.

Nicméně jak jsem psala svůj text dál, tak jsem čím dál víc cítila potřebu zmiňovat i pozitivní věci z naší společné minulosti, i veselé historky. A v tom mé psaní terapeutické bylo. Smutek se překlopil do příjemných vzpomínek na to, jak úžasné věci jsme zažili, jak vtipné situace nás provázely, a já si říkala, jak vděčná bych měla být, že jsem třiadvacet let prožila s někým, s kým to bylo báječné.

A to jsem si pak říkala: Nefňukej, važ si toho a snaž se víc myslet na to hezké, co jsme prožili. Ale i na to, jak Miloš dokázal propojit celou naši velkou rodinu.

Musím říct, že to byl jeden z jeho docela husarských kousků. V knize píšu, že když nás jaksi začal tlačit dohromady, přišlo mi, že to dělá necitlivě, na sílu, a že takové spojení nemůže fungovat. A vida, o šestadvacet let později spolu fungujeme stále, a rádi. Moc si vážím, že mě jeho česká rodina přijala a že naši kluci mají moc hezký vztah se svými staršími bratry i s Petrovými dcerami.

Vzpomínám si, že když byli menší, ptali se kamaráda: Máš nějakého sourozence? On říkal, že nemá. A oni se divili: Ani starší bratry? Zřejmě to tehdy považovali za nějakou speciální sourozeneckou kategorii.

Je to obrovská zásluha i jejich, protože vztah vždycky reflektuje obě strany. Spousta lidí mi po léta říkala, ať nevěřím, že nám tahle pohoda vydrží. Pamatuju si, když poprvé přijeli Petr s Klárou a holkama po pohřbu, po všech těch oficiálních záležitostech, a my si padli do náruče s vědomím, že teď už jsme spolu jen proto, že pořád cítíme, že jsme rodina a chceme, aby naše soudržnost pokračovala dál. Bylo to pěkné. Následně jsme jeli na společnou dovolenou a už plánujeme další.

To je samozřejmě všechno díky Milošovi. Ale je pravda, že jsem se ve dvou svých předchozích autobiografických knížkách snažila slavné lidi nejmenovat a nevytahovat se s tím, že jsem potkala toho či onoho. Ale stejně někteří lidé, ani nevím, jestli zrovna ti, kteří mé knížky četli, říkali, že se mi to píše, když jsem žila s někým takhle slavným.

A tak jsem si tentokrát řekla, že to napíšu. Protože je úžasné, že jsem tyto lidi potkala. Ale stále jsem se snažila zmiňovat vzpomínky, které byly vtipné či zajímavé, i kdyby se týkaly kohokoli.

Víte, co je na tom nejabsurdnější? Že vím, že by se to Milošovi opravdu líbilo. Že i na tom konci byla nějaká legrační historka. Opět to byl okamžik, kdy jsem si říkala, jestli to tam mám dávat. Ale pak jsem si řekla, že ano. Miloš by to opravdu ocenil.

V Americe mi nahrává, že jsem pro publikum anonymní, nikdo si mé jméno jen tak s Milošem nespojuje. Vystoupím někde v klubu, když se zadaří, sláva, když ne, tak si řeknu, že na to lidi stejně zapomenou. V Čechách bych měla hroznou trému.

Ale to víte, že mě láká zkusit stand-up česky, že o tom přemýšlím. Ve svém věku už se toho, že se nějak ztrapním, nebojím. I z takových situací pak vznikají dobré historky.

To je pravda. Ukázalo se ovšem, že původní scénář by byl příliš drahý. Takže nastalo další kolo. Sešli jsme se s producentem Rudou Biermannem a dohodli se, že ho přepíšu tak, abychom se zbavili zbytečně nákladných scén a soustředili se víc na komedii a příběh sester.

Nevadí mi to, protože mě mé postavy i psaní samotné baví. Ano, impulz vyšel z mé autobiografické knížky Skladatelka voňavého prádla, ale popustila jsem uzdu fantazii, spoustu věcí odklonila od reality, takže například postava zpěváka je zcela smyšlená a není to rozhodně obraz Karla Gotta.

V lednu 2020, dva a půl roku po Milošově odchodu, jsem se konečně cítila zralá vrátit se do života. Chtěla jsem být víc v Čechách, začala jsem dělat stand-up, otevřela se všemu novému i společenskému životu. A v březnu byl najednou konec. Nic, zpátky do lesa, do Connecticutu, žádný New York. Upřímně, vidět to „město, co nikdy nespí“ vylidněné, bylo ještě horší, než být na samotě na venkově. Vrátila jsem se tam až po mnoha měsících.

Ne, oba synové byli doma. V tom to bylo jednodušší. Trávili jsme čas spolu, hráli hry, koukali na filmy. Ale bylo to velmi negativní období, přiznávám. Snažila jsme se nesledovat zprávy, pouštět si své písničky, které mi navozují veselou náladu, nebo komedie.

Naprogramovala jsem si snažit se udržovat pozitivní energii. Ale nebylo to jednoduché. Na začátku jsem si udělala arch s políčky, kde byly například chůze, cvičení, psaní. Každý den jsem si odškrtávala, co jsem udělala.

Jsem, už mám obě vakcíny.

Hned po návratu se pustím do nové verze scénáře Sester. Je to projekt, kterému věřím a už se na něm kus práce udělalo. Roman Holý napsal skvělou hudbu, našly se lokace, proběhly castingy na obsazení. Vím, že všechny zúčastněné ten projekt bavil a věřím, že nakonec dopadne. Respektive, že dopadne dobře.

Může se vám hodit na Zboží.cz: