Článek
Čekání na spoušť sestává z osmi povídek, přičemž polovina z nich vyšla už dříve samostatně. Proč jste se rozhodla je rozšířit a zarámovat do provázaného románu?
Označila bych to spíše za příběhy než povídky. Jde o osm vypravěčů z jedné širší rodiny, každý vypráví klíčový výsek svého života. Ten přitom často nepřímo zasáhne i ostatní příbuzné, aniž by to třeba sami vůbec zaznamenali.
Skoro od začátku jsem věděla, že ty příběhy budou patřit k sobě, i když některé vyšly časopisecky, jeden i knižně. Jen jsem je musela trochu poupravit, aby se propojily.
Po dopsání první povídky, kterou jsem zamýšlela jako samostatnou, jsem byla najednou sama zvědavá, co by se mohlo stát dál. Zajímaly mě osudy vedlejších postav, o kterých jsem se chtěla dozvědět více. Takže o poskytnutí většího prostoru si moji hrdinové sami řekli.
V poznámce uvádíte, že jste si různé historické reálie dohledávala a ověřovala. Oprostila jste se tedy od vlastních vzpomínek na normalizační éru, v níž jste vyrůstala?
Vzpomínky bývají, zvlášť při psaní, ošidné. Já v té době sice vyrůstala, ale byla jsem dítě, a příběh je vyprávěn z pohledu a ze zkušenosti dospělých lidí.
Takže jsem musela spousty věcí dohledávat. Třeba jsem nikdy v životě nebyla na Rujáně, kde začíná první příběh. Hodně jsem googlila a vyptávala se lidí, kteří tento německý ostrov za socialismu navštívili.
Dohledávala jsem i další věci, na které jsem při psaní přicházela a o nichž jsem na začátku neměla ani tušení. Třeba že se na diskotékách v osmdesátých letech pila houba nebo jak se do Československa dostávaly pornografické časopisy. Protože mám ráda přesné informace, oslovuji i odborníky na dané oblasti. Zpovídala jsem třeba historika, lékaře, zaměstnance pohřební služby, fotografa, lesního inženýra, několik řezbářů a mnoho dalších specialistů.
Překvapuje mě, že jste si dohledávala pití na diskotékách, protože na konci osmdesátých let jste byla teenagerka.
Nejsem zrovna diskotékový typ.
Jak jste tedy prožila osmdesátá léta?
Pocházím z hodně malé vesnice na Náchodsku, kam moc autobusů nejezdilo, takže třeba večer se nikam pořádně jít nedalo. Když mi bylo osmnáct let, přišla sametová revoluce.
Byť jsou částí vypravěčů muži, v díle více rezonují témata opačného pohlaví, především utlačování žen, které jste reflektovala už v předchozí próze.
Místa ve tmě jsou povídky o ženách a o lásce, které ale mají do romantiky hodně daleko. Vypovídají o tom, jak může být slovo láska užito a zneužito, co všechno jsou ženy schopné udělat a obětovat pro to, čemu se říká láska, a co ještě v tomto směru považují za takzvaně normální, ačkoli už to tak vůbec být nemusí.
Čtenáři, a především čtenářky, se na mě obraceli s otázkou, proč jsou postavy samé ženy, když tedy pomineme kněze Eliáše. Je to jednoduché. Ženy mám za svůj život tak nějak lépe nastudované, spoustu věcí vnímám, nebo ke mně svým způsobem přicházejí samy, je to pro mě přirozené.
Psát mužskou optikou je pro mě hodně náročné. V Čekání na spoušť jsem se ale snažila o posun, tam už čtenáři najdou ty muže tři. A dál se je učím psát.
Texty často držíte v malém měřítku a stylově puristické. Jde o redakční zásahy, nebo tento minimalismus vychází z vašeho přesvědčení?
Úspornost je pro mě přirozená, obecně nemám ráda přílišnou popisnost a rozvláčnost. Jde o způsob, jakým přemýšlím a interpretuji příběh. Je mi to literárně blízké, aniž bych se k takovému stylu musela nějak nutit.
Je to pro vás kritérium, když si vybíráte tituly k přečtení?
Vůbec ne. Žánrový rozptyl mám široký, zajímá mě téma, dobře napsaný příběh, práce s jazykem. Žádné další požadavky nemám. Snažím se číst jak české soudobé autory, tak i světovou literaturu. V posledních dvou letech mě zaujaly třeba Vrány Petry Dvořákové, Šikmý kostel Karin Lednické či Listopád Aleny Mornštajnové.
Ze světové literatury mě nadchly romány Guzel Jachiny, Zulejka otevírá oči a Děti Volhy nebo třeba Holky ze severu od Šeng Kche-i. Oceán na konci cesty od Neila Gaimana v překladu Viktora Janiše mi přinesl motiv boule na stromě, jenž mě významně ovlivnil při psaní mé knihy.
Řadu let působíte v oblasti vztahů s veřejností. Jak přepínáte mezi psaním propagačních textů a autorskou tvorbou?
Nikdy jsem neměla problém přebíhat od PR k literatuře, jsou to dva odlišné proudy v hlavě. Je přitom běžné, že mě během pracovní doby napadne pár vět, které si poznamenám, a naopak když večer píšu literární text, hlavou mi bleskne dobrý titulek tiskové zprávy, na který jsem třeba odpoledne nemohla přijít. Zkrátka se objeví momentální nápad, který si musím uložit, jinak ho ztratím.
Chodí k vám inspirace i jinak?
Jsou to náhody, kupříkladu krátké útržky konverzace nebo vizuální podněty. Uvidím třeba ženu s vytetovanými vlaštovkami na krku, což mě zaujme, a přemýšlím, proč si vybrala právě tohle. Nebo stojím v koloně aut během Dušiček, před sebou zahlédnu stánek s papírovými draky a napadne mě, co by se stalo, kdyby někdo v té koloně zastavil, vystoupil z vozu a šel si jednoho draka koupit. Častou inspirací jsou různé zmínky na internetu nebo v knihách.
Může se vám hodit na Zboží.cz: