Článek
Těžištěm vaší knížky Konec dobrý je ohledávání naší současnosti, kam jsme od roku 1989 došli. Dokázala byste svůj pocit z dnešní české společnosti nějak shrnout?
Zrovna teď, po hanebném ruském vpádu na Ukrajinu, se nacházíme uprostřed, respektive možná teprve na počátku krize nebývalých rozměrů. Zdá se mi, že v krizových okamžicích většina české společnosti reaguje dobře. Dokážeme se shodnout na základních hodnotách, umíme být solidární.
Často se nám ale stává, že jednota a odhodlaný postoj vydrží poměrně krátce. Opakovaně to byly i politické elity země, které tím či oním způsobem selhaly a promarnily tak počáteční potenciál. Kromě historických událostí v letech 1938, 1948 nebo 1968 jsme něco podobného zažili i celkem nedávno, během pandemie covidu. Výsledkem byla frustrovaná společnost plná zloby a rozdělenější víc než kdykoli předtím.
To samozřejmě nevzniklo až s covidem, ten jenom akceleroval a zviditelnil tendence, které jsou u nás přítomny už dlouho a které, aspoň se mi zdá, v posledních deseti patnácti letech značně zesílily. Netolerance, nechuť naslouchat jiným názorům, nevůle ke skutečné diskusi. Snaha ukřičet protivníka, umlátit ho svou pravdou, tou jedinou možnou a předem danou. Takové věci demokracii vždycky mrzačí a ve výsledku oslabují, ačkoli původní úmysl mohl být třeba i dobrý.
V knize se jako symbol několikrát objeví Václav Havel. V jednom rozhovoru jste řekla, že idealizace, s níž k němu přistupovali intelektuálové a umělci, nebyla správnou cestou. Jaká je správná cesta podle vás?
Václav Havel, respektive jeho jméno, se objevuje ve třech povídkách, a přesně jak jste řekl, pouze jako symbol. Nejdříve jako symbol té zásadní změny, k níž v listopadu 1989 došlo, a postupně dalších, již méně nadějných proměn, jimiž naše společnost od té doby prošla. Nejde tedy o něj jako reálnou osobu, ale o nás. V knížce jsem si trochu dělala legraci z mnohdy nadužívaného, ne vždy upřímného a občas až absurdního zaštiťování se Havlovým jménem. Snad by se nezlobil, sám z toho, myslím, nebyl nadšený a smysl pro humor mu, jak známo, nechyběl.
Co pro vás znamená?
Pro mě je jednou z velkých postav našich novodobých dějin, vážím si ho, k jeho textům se čas od času ráda vracím. Zbožštění ani idealizaci nemá zapotřebí. Jeho odkazu to nejspíš příliš ublížit nedokáže, jen je to zbytečné a občas mírně trapné. V knížce jsem se zmiňovala hlavně o tom a o našem alibismu.
V tom rozhovoru jste mluvila také o tom, že v knížce Konec dobrý jste se chtěla zaměřit na vlastní společenskou a názorovou skupinu, nebo, chceme-li, bublinu. Jakou roli podle vás v dnešní společnosti hrají zmínění intelektuálové a umělci, ti, kteří bývají nazývání elitami či pražskou kavárnou?
Určitě by neškodilo méně sebestřednosti, více tolerance, vnímavosti a pokory. Já se ale k této skupině samozřejmě také počítám, v žádném případě jsem se nechtěla takříkajíc vytknout před závorku. Naopak, beru to jako vlastní bilancování a nechci moralizovat.
Jen jsem se snažila nahlédnout naši současnou situaci z různých úhlů pohledu. Tak říkajíc dát slovo i druhé straně. Ty povídky ale nejsou a neměly být politické, tím méně o politice, to je třeba říct. Je to jen pár individuálních příběhů, tragikomických historek zachycených na pozadí pěny dní.
Některé povídky se odehrávají v kulisách pandemie covidu. Dozvěděla jste se díky koronakrizi něco o naší společnosti, případně třeba i sama o sobě?
Překvapená jsem byla v několika ohledech. Na jedné straně slušností, nasazením, obětavostí i vynalézavostí, které jsou tu lidé bohudíky stále schopni. Na druhé straně nesmírným sobectvím, odhodlaným obětovat cokoli a kohokoli pro vlastní pohodlí nebo jenom pro nerušenou zábavu. Měla jsem pocit, že mnozí z nás se bojí, byť i jen na chvíli, zůstat sami se sebou. Že právě to je děsí víc než cokoli jiného.
Mně osobně se během pandemie nic tak hrozného nedělo, jen finančně to bylo dost složité. Pracovat o samotě jsem zvyklá, jinak to ani nejde. V tom jsem měla určitou výhodu. Spíš jsem si říkala, že bych měla víc chodit mezi lidi, jakmile to zase půjde. A že to není žádná samozřejmost, ale dar, kterého si za normálních okolností ne vždy dostatečně vážím a užívám.
Nejsem žádný hrdina, takže jsem také čekala, že se budu víc bát. Nakonec to se mnou nebylo tak zlé. Zato dnes, když sleduju zprávy z Ukrajiny, cítím kromě bezmocného vzteku a obdivu k Ukrajincům i strach. Teprve teď člověk vidí, co je to skutečná hrůza.
Může se vám hodit na Zboží.cz: