Článek
Přečetl jste při psaní nebo před psaním Smrti staré Maši hodně starých knih, pověstí, mýtů?
O něco častěji čtu staré než aktuální knížky, a protože mě od dětství baví historie, pověsti jsem dřív hltal, báje a mýty čtu i dnes. U Smrti staré Maši už šlo ale spíš o práci se čtenářským paměťovým otiskem a o tvůrčí hru než o snahu dodržet pravidla žánru.
Ať už jde o pověst, pohádku, nebo legendu, beru si od nich folklorní nebo folklorizující formy a zkouším do nich vložit vyprávění o tématech, kterými žije dnešní veřejná diskuse, jako je migrace, dezinformační kampaně nebo náboženský fundamentalismus.
Čím ty staré žánry promlouvají k dnešku?
Mám za to, že k dnešku všechny tyto žánry promlouvají stejně jako ke včerejšku. Potřebujeme tradované, sdílené příběhy, v nichž je dobro a zlo dostatečně přehledné, protože nás taková vyprávění kotví ve světě. Zjednodušují ho, to je pravda, někdy až příliš, ale pomáhají nám ho vykládat, chápat a aspoň nějak pojmout. Neříkám, že ve své knize tak přehledné příběhy nabízím, ale určitě si hraju s jejich potřebou.
Proč vlastně přemýšlíme v příbězích?
Příběhy mívají začátek, prostředek a konec. Je to docela banální, ale už jenom v tom, že odněkud někam směřují, je jejich smysl. Nic víc ani není potřeba, i tomu nejnudnějšímu příběhu stačí, když někde začíná a někde končí.
Pokud stejně formujeme i naše přemýšlení, a může to být vyprávění dočista prosté, jako že jsem ráno vstal, přes den pracoval a večer šel spát, dáváme mu tvar, jistou strukturu a ucelenost, a tedy znovu i onen smysl.
Může nám to i škodit?
Hodnota, kterou pro nás příběhy mají, by nakonec mohla spočívat právě ve schopnosti smysluplně scelovat. A tady také zřejmě leží jejich škodlivost. Život i svět totiž svedou být dost chaotické a nesrozumitelné a my na ně v úporné snaze porozumět můžeme navléct i dočista pomýlená vyprávění, jen abychom měli pocit, že je máme pod kontrolou.
Chybí nám, myslím tím hlavně náš civilizační okruh, dnes nějaké velké vyprávění, všezahrnující příběh, nebo je nám nakonec líp bez něj? Žijeme si celkově poměrně blahobytně, jen nám to někdy celé nedává smysl. Také méně válčíme, zato si nadměrnou spotřebou ničíme planetu.
Je krásná sibiřská báje o tygrovi, který nikdy neviděl člověka, ale protože se doslechl, že je prý člověk silnější než on, vydal se ho hledat. Chtěl ho porazit, jenže když člověka potkal, neuměl ho poznat, a dokonce se od něj nechal obelstít a přivázat. V tu chvíli ho začal člověk bít hořícím dřevem.
Teď už mě poznáváš? Poznáváš člověka? řval na něj a tloukl ho, dokud se zbitý tygr nevysmekl z pout a neutekl i s pruhy popálenin, které mu zůstaly už napořád. Když se mluví o planetě, často na ten příběh myslím a připadá mi, že hořícím dřevem jako pyšným falem dávno nebijeme jen to, co nás potenciálně ohrožuje, ale rovnou vše živé. A i když by byla drzost formulovat jakékoli velké vyprávění, nepřekvapovalo by mě, kdyby měl v budoucnu příběh našeho vztahu k Zemi právě tento potenciál.
Mění se člověk v průběhu dějin?
Nejsem historik ani antropolog, jako laik mám ale v posledních měsících a letech pocit, že se člověk v dějinách mění mnohem méně, než se sám domnívá. Některé modely chování jsou odvěké a bez výraznější změny kolikrát zůstávají i naše formy myšlení, jen používají vědečtější a expertnější slovník.
Třeba takové bludaření kolem vakcín proti covidu se v jádru přece příliš neliší od středověkého přesvědčení, že za mor mohou židé, protože otrávili studně, a že dítě o polednách nezabil sluneční žár, ale polednice.
Pokud se po české literatuře žádá, aby šla víc k dnešku, Smrt staré Maši by mohla být takový příspěvek, jen formulovaný nepřímo. Tak vás cituje tisková zpráva k vydání knihy. Cítíte nějaký tlak na to, aby šla literatura víc k dnešku?
Tlak necítím žádný, jen poptávku části kritiky. A pokud ta vychází z předpokladu, že literatura svede oslovit čtenáře, když bude mluvit o jejich každodenní realitě, připadá mi do značné míry srozumitelná. Sám si nicméně myslím, že čtení je vždycky tak trochu i eskapismus, útěk a hledání možných světů, které se tomu mému žitému nemusejí jen podobat, ale mohou se od něj i odlišovat, a kolikrát je to žádoucí. Zkouším tedy obě plochy propojit, bez nároku na ovace, a doufám, že si na té postromantické výpravě nevybiju zuby.
Může se vám hodit na Zboží.cz: