Článek
Kolik lidí vás po vydání knihy Zrušený rok přestalo doma v Sázavě zdravit?
Tak na to je zatím ještě brzo. Možná to časem přijde, nicméně nepočítám s tím, že by to byla nějaká smršť, protože se snažím neubližovat.
Neměl jsem k tomu ani moc důvodů. Každý má v životě nějaké konflikty, snažil jsem se je příliš neventilovat. Třeba popisy rodinných či partnerských sporů, naštěstí dílčích a dočasných, nakonec doznaly velkého proškrtávání. A také dodávám, že o mnoha lidech píšu v deníku jen hezky.
Kladné ohlasy už jste zaznamenal?
Moji sympatizanti se obvykle velmi záhy ozvou, většinou mi své názory na novou knihu říkají hned. Ale jak už jsem řekl, kniha vyšla nedávno a já ji svým sousedům i kamarádům teprve ponesu.
Fungovala při psaní velká autocenzura?
Autor deníku se samozřejmě musí často rozhodovat, jestli cena takzvané umělecké pravdy je tak velká, aby mu stála třeba za rozhádání se se sázavskými známými, nebo s bratrem a švagrovou. Podle mě to za to nestojí. Já většinou ten jízlivý, třeba i zdravě naštvaný, odstavec nakonec raději škrtl a z dočasného marginálního sporu jsem se snažil nedělat drama.
Už od začátku bylo jasné, že bude mít publikace deníkovou formu?
Ano. Můj plán vydat další deník byl daný předem. Vydal jsem deníky z let 2005 a 2010. Ten další původně plánovaný, z roku 2015, už ale nevyšel, protože mi tři roky před tím praskla aorta a onen posmutnělý deníček Můj život po životě (2013) původně zamýšlený velký deník v mých očích dostatečně suploval.
Nyní se mi ale zdálo, že po sedmileté pauze by už další deník vyjít mohl. S čím jsem samozřejmě nepočítal, byla pandemie. Ta v mých autorských plánech nebyla. Kdyby nenastala, byl bych pochopitelně radši.
Nepřišel byste tím o velké téma?
Ano, jenže za normálních okolností bych na druhou stranu absolvoval dvacet pětadvacet veřejných čtení v celé republice, stýkal se s kamarády a vůbec s mnohem více lidmi, sedával v kavárnách i v hospodách a jezdil na víc dovolených.
Pandemie je nicméně velké téma. Týká se všech. Všichni jsme si ji nějak prožili, spousta lidí samozřejmě mnohem dramatičtěji než já. Zdravotní sestry padaly vyčerpáním, mnoho lidí mělo vážné zdravotní problémy, nebo třeba i úmrtí v rodině. Mně se toho zase tak moc nestalo. Moc jsem toho sice dělat nemohl, nicméně jsem si dál v klidu psal knížky.
Vznikal deník klasickou formou, nebo jste psal rovnou do počítače?
Rovnou do počítače, většinou opravdu každý den. Někdy dopoledne a někdy zase večer. Občas je tam i pauza. Když se některé dny nedělo vůbec nic, třeba pondělí a úterý jsem klidně vynechal.
Jak moc se liší původní počítačová verze od té knižní?
Prakticky se neliší. Pokud jsem něco škrtal, pak věci, které vznikly v afektu po nějakém sporu. Kdybych to měl vyjádřit číselně, minimálně devadesát pět procent se shoduje.
V knize mimo jiné píšete, že jste imunní vůči negativní kritice. Je možné toho docílit?
Pravdivější a přesnější formulace by možná zněla, že jsem více imunní než dříve. Nebudu si hrát na to, že jsem dosáhl jakési zenové orientální vyrovnanosti a že se mnou už negativní kritika nic neudělá. Každého by rozčílila, mě také. Ale dneska už kritiky aspoň nečtu znovu a znovu, nehledám v nich zjevné křivdy ani skryté významy, ani na ně jejich autorům neodpovídám.
V současnosti mají vaše knihy převážně kladné recenze. Myslíte, že je to tím, že vás už veřejnost a kritici přijali?
Možná se mé psaní přece jen trochu vyvíjí, možná si kritici už konečně zvykli, že se nebojím psát na pomezí seriózní literatury a lehkého žánru. Klasickým příkladem je Román pro ženy. To je kombinace seriózního psaní a laciného ženského čtiva. Snažil jsem se, aby to bylo příslušně čtivé, chcete-li líbivé, ale aby to zároveň bavilo i čtenáře, který má vyšší nároky.
Na tu knihu jsem vlastně docela pyšný. Už kvůli té povedené mystifikační kampani, která jí předcházela, myslím ty fiktivní milostné dopisy rozvěšené v pražském metru.
Pokud situace dovolí, počítáte s nějakým křtem knihy či veřejným čtením?
Jednu nebo dvě akce už v diáři mám, tak uvidíme, jak se k tomu pořadatelé postaví. Symbolický křest Zrušeného roku už proběhl, jestli dojde i k tomu klasickému, třeba v pražském Luxoru, zatím nevím.
Minulou knihu Převážně zdvořilý Leopold jsem před rokem křtil online doma na zahradě v županu, a to video mělo pro mě neuvěřitelných dvacet pět tisíc zhlédnutí. Takže je možné křtít i veskrze moderní formou.
Mnoho vašich knih je zfilmováno. Dal byste souhlas i ke zfilmování Zrušeného roku?
Asi bych si nepřál, aby někdo točil film podle mých deníků, v nichž jsem logicky hlavní postavou.
Na filmové adaptace jsem obecně opatrný, dříve jsem míval jako podmínku spoluúčast na scénáři, tím totiž trochu snížíte nebezpečí, že výsledek bude průšvih. Aspoň dialogy bych si vždy chtěl napsat sám, a pokud je nepíšu, vždycky je chci číst.
Za nejpovedenější adaptace považuji Báječná léta pod psa a Účastníky zájezdu, zatímco třeba Případ nevěrné Kláry se, myslím příliš nepovedl.
V knize popisujete rozpad svého vztahu s milenkou Monikou. V den, kdy děláme rozhovor, má svátek. Pošlete jí blahopřání?
Přiznám se, že na svátky permanentně zapomínám. Ale když už mi to bylo připomenuto, tak to udělám. Tedy pokud na to po vašem odchodu ihned nezapomenu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: