Článek
Jako spisovatel jste se etabloval románem „101 Reykjavík“, který se stal předlohou filmu „S milenkou mé matky“. Vytvořil jste v něm postavu excentrického mladého Islanďana, který je v nejednom smyslu slova neschopný. V pozdějších knihách se ale vracíte do historie a obracíte na venkov. Znamená to, že tam nacházíte silnější příběhy?
Čím víc stárnu, tím víc se zajímám o minulost. Teď mě ze všeho nejvíc baví psát historické romány. Navíc s věkem přichází další změna: teď mě víc přitahují dramatické a tragické události, vážnější témata. Humor neopouštím, ale už není v popředí jako v románu „101 Reykjavík“. Člověk se musí odvážit stárnout a zrát! Neexistuje nic horšího než spisovatelé, kteří se zasekli v dřívějších dílech a neodvažují se odchýlit od „receptu na úspěch“.
Proč jsou pro Islanďany dokonce i teď, ve 21. století, důležité příběhy a kultura slova obecně? Myslíte si, že se to v naší vizuální době bude měnit?
Ne, abych pravdu řekl, tak ne. Myslím, že slova v nás vězí příliš hluboko. Dříve se mi občas zdávalo, že je spisovatelské řemeslo na ústupu, že o něj mladší generace nestojí a zajímají se spíše o filmy a design. Jenže psaní se pořád vrací. A teď najednou píšou všichni. Zdá se, že je to v Islanďanech zkrátka zakořeněné. Je jedno, jestli jste fotbalista nebo populární zpěvák, kuchař nebo hvězda sociálních sítí. Ze všech se nakonec stanou spisovatelé. Psané slovo mají na Islandu všichni v úctě, jsme textový národ. Ostatně o každém Islanďanovi, který umře, vyjde psaný nekrolog. Když se o lidech nepíše, jako by nikdy neexistovali.
V češtině nedávno vyšel váš román „Ženská na 1000°“. Předlohou k němu byla skutečná historická postava, vnučka prvního islandského prezidenta Herbjörg Björnsdóttir. Vy jste ale její život pozměnil a obohatil o další události, spoustu jste si toho vymyslel. Bylo to pro vás těžké rozhodnutí? Jistě jste věděl, že Islanďané – národ vášnivě milující biografie – vás za to budou nenávidět?
Těžké to ani nebylo. Pochopitelně mě netěšilo vědomí, že se na mě naštvala celá rodina té paní. Taková je ale holt naše literární tradice. Vždyť i základem našich středověkých ság jsou „biografie“ vyšperkované vymyšlenými příběhy. Ságy vycházely z osudů skutečných lidí, o kterých se tradovaly historky, pochopitelně ne všechny zcela pravdivé, zato silné. A silné příběhy jsou vždycky směsicí fikce a pravdy. Přesně takový mix jsem chtěl vytvořit v „Ženské na 1000°“.
Otec hlavní hrdinky byl jedním z hrstky Islanďanů, kteří otevřeně podporovali nacismus. Jak se vlastně díváte na islandský mýtus nezávislosti jako nejvyšší národní hodnoty – na víru, že samostatnosti si Islanďané cení víc než čehokoliv jiného?
Samostatnost je pro Islanďany naprosto zásadní a to je třeba neustále opakovat. Vidíme to jasně, když jezdíme do zemí, které stále spadají pod Dánsko, třeba na takové Faerské ostrovy. Přestože se jim daří a jsou dost movitá země, mentálně jsou stále závislí na Kodani a to pochopitelně v pořádku není, jsou pod vlivem jiného národa. Za takových okolností nemůže člověk nikdy pořádně být sám sebou. Islandská kultura už od roku 1944 vzkvétá, celých předchozích tisíc let se ovšem potácela ve tmě a chudobě. Vidíme to i v těchto dnech tady, v České republice a na Slovensku během Měsíce autorského čtení, kam přijíždí třicet islandských spisovatelů, aby veřejně četli ze svých děl. Na trenčínském festivalu Pohoda se mě zeptali, jak to, že je islandská literatura tak rozšířená a tolik se jí daří, zatímco slovenské knihy se překládají jen okrajově. Vysvětlení tkví možná právě v tom, že my jsme se rozhodli do kultury investovat, například máme velmi solidní grantový systém, díky němuž se čtyřicet spisovatelů může věnovat výhradně psaní. Toto uspořádání u nás platí už třicet let a výsledek bije do očí.
Co pro moderní Islanďany znamená hrdinství?
Podle mě už víme, že hrdinové ve skutečnosti neexistují. Všichni jsou jen lidé a pozlátko rychle popraská. Ze všech členů hrdinného islandského fotbalového týmu z mistrovství Evropy ve fotbale 2016 se vyklubali padouši, hnutí Me Too o nich odhalilo nepěkné věci. Politické hrdiny ani nemáme, výjimkou je Vigdís Finnbogadóttir, první celonárodně zvolená prezidentka na světě. Stalo se to v roce 1980.
Mezi umělci ovšem hrdiny máme: Björk, Sigur Rós a klavíristu Víkingura Ólafssona. Většina našich hrdinů, našich jediných pravých heroických osobností, jsou hrdinové literární, knižní postavy. Občas prohlašuju, že literatura je naším národním náboženstvím, středověké ságy naší biblí a jejich postavy našimi světci. Ty si ještě teď, tisíc let po svém vzniku, vesele žijí a provázejí nás každodenním životem – představují samotný základ islandské kultury.
Hrdinou „Ženské na 1000°“ není muž, nýbrž hlavní postava Herra. Je tento román tedy feministická kniha?
Ano, řekl bych že ano. Chtěl jsem vytvořit silnou ženskou postavu, která je skutečnou královnou svého života navzdory všem jeho strastiplným peripetiím. Herra nakonec došla k přesvědčení, že má-li jí být, musí se stát mužem. Měla tím na mysli mužnost coby vnitřní sílu, odvahu být sama svou paní. Proto jsem jí také vybral tohle jméno: Herra v islandštině znamená „pán“ a zároveň je to zdrobnělá forma jména Herbjörg – pro tuhle ženskou jméno jako stvořené.
Nejzábavnější mi na té knize připadalo, jak si Herra utahovala z mužů včetně všech svých manželů i synů. V literatuře bývá naopak zvykem, že se mužské postavy vyjadřují nevybíravě o ženách a vysmívají se jim. Proto se mi zdálo zajímavé role obrátit. Pro mě jako pro muže pochopitelně nebylo jen tak, stát se najednou umírající ženou. To je ale na psaní to nejkrásnější: můžete se proměnit v cokoliv, můžete na sebe brát podobu všelijakých stvoření.
Herra je věrná a oddaná dcera, ale naprosto příšerná matka. Když jsem knihu překládala, přece jen jsem si ji zamilovala, nemohla jsem si pomoct. Vnímal jste to také tak? Musí tvůrce cítit ke svým postavám náklonnost bez ohledu na to, jak jsou nesympatické?
Skuteční spisovatelé mají všechny své postavy rádi stejně, i ty „zlé“. To může být náhodou ten nejzajímavější úkol, napsat je tak, aby čtenáři přirostly k srdci. V životě také není někdo výhradně dobrý nebo jenom zlý. Všichni lidé mají dobré stránky, vyznačují se nějakým kouzlem. Hlavní postava románu „10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr“, který také existuje v českém překladu, je prodejný zabiják a toho mám ze svých postav skoro nejraději. Podle reakcí, soudě, se mi ho podařilo vykreslit tak, že je sympatický i čtenářům.
Nedílným prvkem vašich děl je humor. Pracujete vlastně jako Halldór Laxness, využíváte humor jako oporu důmyslné a mnohovrstevnaté významové stavby. Je pro vás skutečně nosným prvkem příběhu?
Ano, četba se tak vždy odlehčí. Humor ke mně přichází snadno a přirozeně. Vtipné pasáže nemusím nikdy „vydřít“, prostě je napíšu. I v tomhle ohledu byl Laxness mým vzorem, tím, od koho jsem se toho naučil nejvíc. Posunul jsem se i překládáním Shakespeara do islandštiny. U něj jdou humor a drama často ruku v ruce. Humor mě provází odjakživa, dokonce i když jsem pořádal první výstavy svých obrazů, což byly dost tradiční krajinky, návštěvníci se u nich často dávali do smíchu.
Nevím, čím to je, ale někdy je humor do díla vetkaný tak ústrojně, že s jeho vážnou rovinou splyne. Legrace je asi můj osud. Ostatně ty nejlepší knihy bývají zároveň ty nejvtipnější, třeba takový „Don Quijote“ nebo „Osudy dobrého vojáka Švejka“.
Z knihy „Ženská na 1000°“ svým způsobem čiší láska k Islandu a jeho kultuře. Zároveň v ní dekonstruujete některé islandské hodnoty a symboly, místy se jim přímo vysmíváte, např. islandské vlajce. Je pro vás důležité překračovat hranice a útočit na nedotknutelné?
Ano, většinou jdu až na hranu a občas i za ni. Nejspíš to tak mám ve všech svých knihách. Vždycky tam je deset řádek, které jsou vážně nevkusné a odporné. Tím dosáhnu vrcholu a můžu z té hory zase sestupovat dolů. Takzvaný dobrý vkus mi v umění a kultuře totiž většinou nic neříká. Zůstávat uvnitř vytyčeného rámce, tvořit hezká a uhlazená díla je přece povrchní a nudné. Shakespeare „vkusný“ nikdy není, americký malíř Philip Guston také ne.
Každá doba má něco, čemu říká „dobrý vkus“, ten ale nikdy nevydrží dlouho, nepřežije do další éry. Dobrý vkus se neustále mění. Proto ho člověk musí překračovat a vstupovat do skutečného prostoru umění, kde se smí všechno, kde je ošklivost krásná a vkus je jednoduše nudný.
Znám vás jako kritika současné islandské společnosti. Můžete nám říct, co vám na ní vadí nejvíc?
To, že je nás málo a vládnou tu různé partičky. Lidé vždycky dovolí boháčům, aby o nich rozhodovali. Teď to jsou oligarchové – rejdaři. Je jich možná jen pět, ale mají prsty úplně ve všem. Moje generace šla do politiky, ale nedokázala nic změnit. Teď vidíme mladé lidi ve vládě a i ti udržují zažitý systém, aniž by něco měnili nebo se na věci dívali kriticky.
V roce 2012 jsme se v referendu dohodli na nové ústavě, schválila ji většina občanů. Nová ústava obsahuje řadu pokrokových prvků, ale politici ji už deset let ignorují! Jde mi to na nervy! Vadí mi, že mladí lidé nechtějí měnit staré systémy. A my dál vězíme v síti ovládané oligarchy. Ti teď dokonce vytvořili svůj vlastní špiónský odbor, aby nás, jejich kritiky hlídal a hledal či si vymýšlel špinavosti, které by na nás mohli nakydat. Sám jsem se s nimi loni dostal do křížku. Snažili se mě očernit a lhali o mně. Běda finančním obludám!
Může se vám hodit na Zboží.cz:
