Sopranistka Miroslava Časarová: Mámy teď mají největší záhul

Když se zavřely školy, vzaly jsme já a má sestra děti a vyrazily na Vysočinu k rodičům, protože jsme věděly, že tam to pro nás bude snazší než v Praze. Zavřená divadla znamenají, že sice nemůžu zkoušet ani hrát, ale není to stopka nápadům. A já jsem činorodý člověk, který nevydrží v klidu.

Část dne trávíme v našem lese, napadeném kůrovcem, který už nějaký čas čistíme. Když jsme jednou přijeli z lesa, tak mě ve sprše, kde si lidé dost často zpívají, napadl první verš: Měsíc už v depresi hluboké, žiju daleko od lidí. A pak už se to rozjelo. Zbytek byl dopsaný za chvilku.

Především můj manžel, který učí na základní škole, má svou kapelu, skládá a hraje. A zapojili jsme i děti, našeho Tondu a Mařenku a tři chlapečky mé sestry. Neměli jsme žádné profesionální vybavení, jen mobil a počítač. A nadšení.

Nejsem žádná operní primadona, ale obyčejná holka z malé vesnice, která je od malička zvyklá na práci a prožívá věci, které se dějí spoustě jiných lidí. Moc mě potěšily ohlasy od maminek, které mi píšou, že je to pobavilo, pomohlo jim to a ulehčilo dnešní složitou situaci.

Mámy teď mají největší záhul. Učíme se za pochodu, jak to všechno zvládnout, jak nastolit dětem řád. I u nás je dopoledne škola a odpoledne zábava, práce na zahradě nebo v lese, fotbal, k tomu slepice, králíci, pes, kočka, nikdo se nenudí.

Je nás tu už měsíc v jednom domě jedenáct, takže pro všechny třeba jen uvařit stojí za to. Ale to jsou v podstatě běžné záležitosti. Proto jsme i koronárii tvořili s humorem a nadsázkou, s vědomím toho, že v této době spousta lidí řeší daleko komplikovanější záležitosti než ty, které jsou zmiňované v písni.

Snadno. Já se dostala k divadlu, opeře a koncertům poměrně pozdě. Nejprve jsem vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, pracovala jsem šest let jako redaktorka v časopise Svět motorů a svou divadelní kariéru jsem nastartovala teprve před pěti lety.

To už jsem měla dvě děti, takže si ji pořád ještě užívám a beru ji jako velký dar. I teď doma denně cvičím a můj učitel zpěvu Miguel Cavalcanti mi dává hodiny přes Skype.

To ne. Mám už od školy moc ráda Antonína Dvořáka a je mi blízká nejen jeho hudba, ale i jeho lidský osud a víra, skromnost, pokora a obyčejnost. Rusalku miluju, zpívala jsem v ní už První žínku, Cizí kněžnu i Kuchtíka. Titulní role je můj velký, zatím nesplněný sen.

Samozřejmě. V téhle pozici platí, že co neodzpíváte, to nevyděláte.

Ano, ale všude zpívám klasickou operní technikou, a to jak ve Fantomovi opery, tak v RockOpeře. Vyrůstala jsem na vesnici, na kapelách Turbo a Arakain, chodila jsem na zábavy, takže mám k rocku blízko. Ale jinak jsem sólistkou Hudby Hradní stráže a Policie České republiky a zpívám klasické operní role v divadlech v Liberci, Plzni a Ústí nad Labem, oratorní a duchovní hudbu, písňové koncerty. A občas se věnuju i moderování. Dělala jsem dva roky hlasatelku Českého rozhlasu na stanici Vltava.

Mám heslo, že všechno se děje kvůli něčemu. A i když se mi třeba v životě dělo nějaké zlo, s odstupem času jsem pochopila, že to mělo svůj význam a že to bylo pro mé dobro. Takže i v téhle době objevuju spoustu dobrých věcí. Už to, že nebýt koronaviru a nucené izolace, tahle písnička by nikdy nevznikla.

A pak, už měsíc jsem pohromadě se svou rodinou, manželem, sestrou a její rodinou, maminkou a tatínkem i dětmi a máme k sobě daleko blíž než předtím. Samozřejmě občas přijde ponorka, ale to, že jsme tu všichni spolu, je důležité. Člověk si uvědomí, že pokud je zdravý a má kolem sebe rodinu, neděje se nic zlého. To, že mám navíc i zpívání, koncerty, divadlo, beru jako velké štěstí a odměnu. A věřím, že až se vrátíme na jeviště, tak se tohle všechno v našich výkonech zúročí.