Článek
Na vizitce máte svoji jezdeckou sochu Jošta Lucemburského, kterou jste udělal pro Brno. To vypadá, že pro vás znamená víc než ostatní.
Na vizitku jsem si ji dal, protože má výraznou siluetu s prodlouženýma nohama, takže se tam dobře vyjímá. (směje se)
Pro mě to byla skvělá zakázka, vždyť jsem dostal k dispozici jedno z hlavních náměstí druhého největšího města v Česku. K tomu je ta socha poměrně odvážně řešená, a přesto našla stoprocentní podporu u radních. Vůbec jsem to nečekal a nemohl jsem tomu ani uvěřit. Proto ji považuji za svůj velký úspěch. Možná je to i moje nejznámější socha.
Pravda taky je, že Joštovi jsem musel dát hodně času, dva roky každodenní práce. Deset hodin denně včetně víkendů, bez dovolených. Byl to maraton, psychicky a fyzicky náročný.
Bronzový Jošt měří osm metrů. Nedávno jste ale udělal ještě vyšší bronzovou sochu, desetimetrovou Červenou žirafu, která stojí v Praze na Pankráci. Byla pro vás práce na ní výzvou, i pokud jde o technickou realizaci?
V každém případě! Na Žirafu jsem patřičně hrdý, je hravá a není zatížená nějakými zvláštními významy. Je to socha pro radost. Ale hrdý jsem na ni i proto, že její výroba byla mimořádně komplikovaná. Je svařená ze 180 dílů a ukotvená na vnitřní nerezové konstrukci.
Bronzířských dílen u nás moc není, a já v té své zaměstnávám posledního vyučeného cizeléra, pana Miloslava Peška. Je fyzicky velice zdatný, ale brzy mu bude sedmdesát. Protože při svařování dochází k velkým deformacím materiálu, musí lézt dovnitř do sochy, bušit kladivem do bronzu a přetvarovávat.
Hravá a nepřehlédnutelná, rudě zářící Žirafa v Praze na Pankráci.
Proč nemá následovníky?
Za komunistů se dělaly propagandistické, ale i dekorativní bronzové sochy, takže cizeléři měli obživu. Kdežto dnes nejsou soutěže na sochy do veřejného prostoru časté, tihle řemeslníci přestali být potřeba, a tak ten učební obor zrušili.
Loni na podzim jste představil na Expu v Dubaji téměř pětimetrovou žulovou sochu Vítězství robotů. Začínám tušit, že kromě bronzířské dílny jste si pořídil i kamenickou.
A taky v ní mám jednoho geniálního starého pána! Jiřího Kubíka, který s několika pomocníky tuhle žulovou sochu udělal. Nebyla to zakázka, ale moje volná tvorba. Vznikala asi pět let. Zůstala v Dubaji až do konce Expa, během jara se vrátí do Prahy. Ještě nevím, co s ní bude. Už se objevili nějací zájemci, ale zatím jsem se s nikým nedomluvil.
Socha představuje robota, který nad svoji hlavu zdvihá lebku posledního člověka jako jakousi trofej. Myslíte, že nás roboti jednou zničí?
No, je to velmi pravděpodobné, i válčení v budoucnu převezmou roboti řízení lidmi. Postupně zjistí, jak jsou lidé zranitelní a hloupí, a tak, jakmile vyřeší problém svojí reprodukce, začnou jim být lidé na obtíž.
Menší bronzové plastiky vystavené v DOXu.
Připomíná mi sochy amerických Indiánů, třeba Mayů nebo Aztéků.
Vyšel jsem z toltéckých soch, které jsem viděl v Mexiku ve městě Tula. Představovaly válečníky, ale zároveň tvořily sloupy chrámu, které podpíraly střechu. Inspiraci Toltéky rád přiznávám, jsem celý život ovlivněný – mimo jiné – mexickým sochařstvím.
Čím vás fascinují starověké kultury?
Jakmile si stoupnete před velkou starověkou stavbu nebo sochu, naprosto vás ohromí. V novodobém evropském sochařství se umělci předháněli, co všechno je možné z kamene vytesat, například v baroku to byl pohyb – jenže jako by přitom popírali materiál. Někdy ani nevěříte, že je to kámen. Je to naprosto fascinující, ale mně se líbí, když sochy svůj materiál naopak přiznávají. Proto vyhledávám takové tvary, aby mohutnost kamene ještě víc vynikla.
V pražském Centru současného umění DOX právě vystavujete sochy, obrazy a objekty. Většinou jsou to nejrůznější fantaskní stavby. Inspiraci pro ně jste našel také tváří v tvář starověkým památkám?
Ne, s nimi tahle moje tvorba moc nesouvisí. V minulosti se v sochařství zájem soustředil hlavně na lidskou nebo zvířecí figuru, ale že by nějací umělci vytvářeli sochy ve tvaru staveb, to tu vlastně vůbec nebylo. S jedinou výjimkou! A to je staré čínské funerální (pohřební) umění.
Číňané vytvářeli speciální nádoby, pravděpodobně určené na popel nebo na rituální předměty, které měly často tvar takových zvláštních pavilonů. Svoje stavby jsem začal dělat právě pod vlivem těch starých čínských plastik.
V poslední době tyhle svoje objekty skládám z různých nalezených předmětů a součástek, domodelovávám je voskem a pak je odlévám do bronzu. Můžu se přitom zabývat různými detaily, převzít jakýkoli tvar a domodelovat ho. Práce s voskem je fantastická.
Menší bronzové plastiky vystavené v DOXu.
Kde jste se se starými čínskými plastikami setkal?
V jednom románu spisovatele Ericha Marii Remarqua, ve Stínech v ráji. Tak moc se mi líbil, že jsem se o staré čínské bronzy začal zajímat, Ovlivnila mě i zkušenost s filmem, v devadesátých letech jsem dělal hlavního výtvarníka pro český film Amerika podle Kafkova románu Nezvěstný, tam jsem navrhoval architekturu neexistujících měst.
O architekturu se stále zajímám, moje žena Lucie je architektka, nedávno jsme spolu dokonce navrhli a postavili dům pro jednoho z našich přátel.
Jste nejen sochař, ale i malíř. Čemu teď věnujete víc času?
Střídám to, vychází to tak půl napůl. Ve skutečnosti je to tak, že na mě pořád tlačí nějaké nápady a náměty. A buď tlačí zrovna ty sochařské, nebo malířské. A tlačí tak dlouho, až je nakonec musím udělat, abych se jich zbavil.
Může se vám hodit na Zboží.cz: