Článek
Jednou z nich je i tvůrce koláží, básník, dramatik a experimentátor Jiří Kolář (1914–2002). Tvrdil, že slovo moderní je velmi staré. Jestli měl pravdu, se dá ověřit hned vedle v Museu Kampa na jeho výstavě Slovník metod, která trvá do 27. února.
Název je inspirován výtvarníkovou stejnojmennou knihou, která ukazuje v abecedním pořadí sto deset způsobů tvorby koláží. V jejich tvorbě byl Kolář opravdový mistr, což jen při letmé prohlídce expozice pozná opravdu každý. Protože byl však jeho výrazový repertoár hodně široký, rozprostřeli organizátoři výstavy díla do sálů ve dvou patrech.
Pokud autor tvrdil, že koláže vytváří kvůli neúctě k uspořádanosti, je to jen určitá básnická licence. To, že svá díla dokázal rozdělit do kategorií podle, jak již bylo zmíněno, použitých výtvarných metod, představuje určitý klíč k uchopení jeho vizuálního rukopisu. Ne však k pochopení. Zvláště v dnešní době, kdy je za koláž mnohdy považovaná infantilní skládanka vytvořená navíc počítačovým programem.
Kolářovy koláže nejsou jen na ploše papíru, ale umělec se jimi dokázal dostat také do trojrozměrného prostoru a uměl je proměnit v důmyslné skulptury. Naprosto ideální příklad představuje kolážový objekt Kalendář – duben (osmdesátá léta). Jde o předmět tvaru dinosauřího vejce polepeného rozstříhanými fragmenty textu i kousky ilustrací z anatomického atlasu.
Dílo Kalendář – červen (osmdesátá léta) už pracuje s figurativním motivem (v tomto případě je to plovoucí kachna) popsaným starobylým německým gotickým písmem. V obou případech vytváří hustá změť rozstříhaných zbytků textu zvláštní plastickou krustu.
Práce s posunem vizuality jsou nejpatrnější v oddíle Deformace, na kterých autor destruoval originální obraz tak, že ho lineárně nebo horizontálně rozřezal na proužky, které pak různě posouval. Výsledek připomíná kubistické vidění reality.
Podobné je to i v případě kapitoly Muchláže, v níž ničí původní vizualitu zmuchláním a následným narovnáním, takže výsledný obraz připomíná staré plakáty vlající ve větru na nároží.
Že se Jiří Kolář nebál vybrat coby objekt deformace i sám sebe, dokazuje práce Autoportrét (1970). V něm v podstatě autor zhmotnil do jednoho obrazu vše, o co se výtvarně vždy snažil. Totiž že za jednou realitou se mohou skrývat reality další, které, pokud na to máme talent, lze sloupávat jako slupky cibule.