Škvorecký v éře korektnosti. Velký ironik zemřel před 10 lety

Spisovatel se narodil 27. září 1924 v Náchodě, kde vystudoval gymnázium a za války byl totálně nasazen v továrně, což jeho tvorbu výrazně ovlivnilo.

Po válce vystudoval filozofickou fakultu v Praze (angličtina a filosofie) a musel jít učit na umístěnku do pohraničí.

Když absolvoval vojenskou službu, stal se redaktorem Státního nakladatelství krásné literatury a umění (Odeon). Po mladistvých pokusech o básně vydal v roce 1958 svůj první román Zbabělci, kde demýtizoval konec války v malém českém městečku.

Objevují se tam jeho typické motivy jako jazz, nenaplněné touhy a nedostupná kráska Irena. Obyvatelé města nejsou žádní hrdinové a rozhodně nehorují pro komunismus.

Student Danny se chce hlavně předvádět před Irenou. Kniha způsobila za socialismu velký skandál a Škvorecký byl následně vyhozen z časopisu Světová literatura.

Další vynikající próza, Konec nylonového věku, je meditací nad nezastavitelností času, která mimo jiné dobře zachytila atmosféru po únoru 1948.

Právě začíná tvrdá komunistická diktatura a na pražském plese se setkávají kamarádi, většinou vysokoškoláci, část z nich bývalá „zlatá mládež“. Snaží se tančit a lehce konverzovat, ale je jim jasné, že přišel konec zlatých časů.

Někteří chytráci už nastoupili do komunistických funkcí (Robert), ale jeho krásná manželka Irena ví, že nový režim, všechno to nadšení, je strašlivá přetvářka. „Je to všechno marnost,“ říká na plese.

Její bývalý milenec Sam se doprošuje pozornosti a vše pozoruje vystudovaný učitel, který se snaží zachovat pohodovou tvář, ale trápí se. Už ráno bude muset opustit Prahu, jazzové kapely a unikavé krásky - dostal totiž umístěnku do Sudet.

„Zlatá mládež, která komunismus buď porazí, nebo na něj vyzraje, ale rozhodně se nikdy nenechá totálně nasadit do pohraničí,“ zoufá si nad tou nespravedlností mladý intelektuál, autorovo alter ego.

V roce 1969 se Škvoreckému podařilo přednášet na amerických univerzitách a když mu bylo v Praze znemožněno vydat satirický román Tankový prapor, který popsal pravdivě komunistickou armádu 50. let, rozhodl se s manželkou Zdenou emigrovat.

Usadil se v Torontu a založili nakladatelství '68 Publishers, kde vyšla v Československu zakázaná díla (celkem 227 titulů). Hlavně ale dál psal.

Škvorecký byl mimořádně plodný autor, je autorem desítek knih včetně povídek o osudech Židů Sedmiramenný svícen, milostné novely Legenda Emöke či esejí Nápady čtenáře detektivek.

Skvělý román-thriller Lvíče umístil do Prahy 60. let. Napsal také povídky Hořkej svět a Prima sezóna nebo řadu detektivek s poručíkem Borůvkou a román Mirákl.

Příběh inženýra lidských duší je opus magnum Josefa Škvoreckého, román ohromný kvalitou i kvantitou (má přes 790 stran). Může být chápán i jako shrnutí jeho třicetileté tvorby.

Nabízí několik příběhů v jednom. Autor střídá vypravěče, perspektivy, časové roviny i jazykové vrstvy. Postavy chrlí různé historky takřka haškovským způsobem.

Chvíli se nacházíme v Čechách za války, chvíli v padesátých letech, chvíli v Kanadě let sedmdesátých nebo dokonce v Austrálii.

Text je proložen dopisy dělníků ve východočeském nářečí, ale zhusta i němčinou, angličtinou a také kanadskou czenglish, těžko srozumitelnou hatmatilkou emigrantů.

Silně ironický (a sebeironický) román demaskuje nacistický i komunistický blábol, utahuje si z Čechů i cizinců, z emigrantů i z amatérských fízlů Stb, kteří se prozradí tím, že své lži popletou.

Utahuje si i z postavy profesora, který připomíná samotného Škvoreckého. Je postavou nehrdinskou, hořce komickou, stejně jako ostatní. Téma nepochopení české zkušenosti ve světě a emigrantských pocitů ho částečně spojuje s Milanem Kunderou.

Román ze sedmdesátých let vyznívá až děsivě aktuálně. Zralý autor, který prožil útlak za nacismu i komunismu, přirozeně tíhne k toleranci a odmítá morální soudy.

Nesnáší jakýkoliv radikalismus, včetně politické korektnosti, levičáctví a radikálního feminismu, kterému se vyloženě vysmívá.

Kanadské kolegyně například v románu tvrdí, že film Triumph des Willens (Triumf vůle) je pokrokový, je to prý „kritika chlapácké omezenosti“.

Natočila ho přece žena. Vypravěč jen kroutí hlavou. Leni Riefenstahlová možná natočila technicky kvalitní film, ale propagovala Hitlera a nechala si od něj královsky platit.

„Začínám mít nejasné tušení, co jsou to ženská studia,“ poznamená v románu Škvorecký.

Autor se unaveně pousmívá nad idiotstvím kanadských salónních komunistů, různých feministických programů a seminářů o marxismu. Když západní kolegové vypravěče na takový seminář pozvou, odpoví jim „been there“. Ano, o marxismu už slyšel dost.

Opakovaně se vrací motiv studentky flirtující s učitelem. V Příběhu inženýra lidských duši jde o vysokoškolačku Svenssonovou usilovně lovící svého profesora, který sice váhá, ale ne moc dlouho.

V jiném románu, Miráklu, najdeme v podstatě to samé v ještě odvážnější podobě - zde hlavní sympatický hrdina učí na dívčí škole a začne si se středoškolačkou.

V devadesátých letech vydal Škvorecký ještě řadu knih jako Hlas z Ameriky, Nevěsta z Texasu, Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty či Dvě vraždy v mém dvojím životě. Tou poslední se stala novela Obyčejné životy v roce 2004.

Inspiroval i řadu filmů a seriálů jako Farářův konec, Zločin v šantánu, Flirt se slečnou Stříbrnou, Tankový prapor či seriál Vědecké metody poručíka Borůvky.

Dlouho se chystal film Zbabělci (synopsi napsal s Milošem Formanem) a také Příběh inženýra lidských duší, projekty se však nikdy nepodařilo dotáhnout do konce.

Může se vám hodit na Zboží.cz: