Článek
Proč vlastně Southpaw před deseti lety skončili?
Burian: V té době jsme měli pocit, že jsme došli až na místo, kam se v Čechách kapela našeho ražení mohla dostat. Přestože jsme produkovali anglicky zpívané písničky, zažili jsme vyprodané kluby, koncerty ve velkých sálech, hráli jsme v dobrých časech na největších tuzemských festivalech. Bylo to maximum.
Havlíček: Kromě toho máme oba, jako tvůrci repertoáru Southpaw, rádi nejrůznější žánry. Hudba naší kapely byla jen část z toho všeho a my se rozhodli jít dál, každý svou cestou. Možná jsme i mysleli na to, že se s nabytými zkušenostmi jednou vrátíme. To se stalo – a ty zkušenosti jsme uplatnili při tvorbě nových písniček.
Burian: Já v návrat moc nevěřil. Časy se Southpaw byly velice intenzivní, a když kapela skončila, seděl jsem doma a uvědomil si, že mám čas na sebe, na to, se hudebně i lidsky dál vzdělávat a pracovat na věcech, které si sám vyberu.
Realizovali jste se v mezičase dostatečně?
Burian: Na milion procent. Spolupracoval jsem s různými lidmi z hudební scény, od kterých jsem se naučil spoustu nových věcí. Produkoval jsem hudbu mnoha žánrů, působil jsem v několika projektech a totální svobody jsem dosáhl v postavě Kapitána Dema.
Havlíček: Já zase odjel do Ameriky, kde jsem začal dělat symfonickou, scénickou a filmovou hudbu. Spojení vizuálna s muzikou byl pro mě velký krok dál.
Kdy jste se dohodli, že se se Southpaw vrátíte?
Burian: Stačily dva tři roky a začalo se mi po našich epických písničkách a emoci, která v kapele byla, stýskat. Začali jsme se s Karlem scházet, byli jsme v kontaktu a asi před pěti lety jsme se bavili o tom, že bychom se mohli vrátit. Psali jsme nové písničky takříkajíc do šuplíku, nikdy jsme neměli problém od sebe své projekty oddělit. Myslel jsem si tenkrát, že se vrátíme trochu dřív, ale všechno chtělo svůj čas.
Havlíček: Všechno bylo tak, jak být mělo. Když Southpaw skončili, nebyla to pro mě katastrofa. Odpočinuli jsme si, pracovali na sobě a chtěli jsme být lepší. Myslím si, že návrat po deseti letech je lepší, než kdybychom tu byli pořád.
Skupina Southpaw v aktuální sestavě.
Brali jste při skládání nových písniček ohled na to, že čas plyne a zvuk Southpaw by se měl vyvíjet?
Burian: Před časem jsem měl schůzku s tehdejší ředitelkou Evropy 2. Řešili jsme hraní písní Emmy Smetany, nebyl jsem tam vysloveně kvůli sobě. Vzala si mě stranou a řekla mi, že to, co jsme před lety se Southpaw hráli, se teď v komerčních rádiích pouští, tedy kvalitní pop. Dodala, že kdyby se Southpaw vrátili, určitě by naše písně rádia hrála.
Vnuklo mi to tehdy myšlenku na návrat kapely, ale neznamená to, že jsem běžel za Karlem, abychom rychle udělali Southpaw. Kromě toho mě nikdy moc nezajímalo, jaký má naše kapela zvuk, ale jaké jsou písničky. Žijeme v době, kdy už v muzice všechno bylo a mnohé se recykluje. Všechno je to podle mě jenom o dobrých písničkách.
Havlíček: O zvuku jsme nepřemýšleli. Všechno, co tvoříme, je pro nás srdeční záležitost. A bylo to tak vždycky. I když jsme v první etapě kapely měli ambice, písničky jsme stejně dělali srdcem. Buď potom u lidí fungovaly, anebo ne. Nikdy jsme nekalkulovali.
Jaká je vaše definice dobré písničky?
Burian: Dobrá písnička má něco, co každého zasáhne. Mně osobně klidně stačí, když je v jinak průměrné skladbě jeden dobrý nápad, třeba kytarový riff. Písnička Dani California od Red Hot Chili Peppers mě moc nebaví, ale to sólo na jejím konci je tak neuvěřitelně dobré, že si ji pouštím pořád dokola. Jsou ale i písničky, které mají tak dobrý melodický nápad, že se mi neustále vrací do hlavy.
Havlíček: Populární písnička je populismus. Měla by se líbit všem. Tak ale v Southpaw netvoříme. Mně osobně jsou bližší písně, které si posluchač buď zamiluje, anebo je nenávidí.
Mají vaše nové skladby ono potřebné kouzlo, o němž mluvíte?
Burian: Mají. Nikdy bychom nevydali písničku, která by v sobě něco takového neměla. Měli jsme nápady na asi čtyřicet skladeb a vydali jsme jich na nové desce jedenáct, o kterých jsme totálně přesvědčeni. Každá z nich slouží celku a přitom funguje sama o sobě. Ze všeho nejhorší by bylo vydat comebackové album, které je slabší než ta předešlá.
Jakou roli hrají ve vašich písničkách texty?
Burian: Jsou mysl a srdce, a hrají i fonetickou roli. Máme rádi, když slova znějí krásně. Název naší desky lze přeložit jako Až umřu, bude se mi po těchto písničkách opravdu stýskat. Člověk by si řekl, že mi to přece bude jedno. Jenže já smrt vnímám jako nový začátek.
Navíc jsem se díky určitým seancím přesvědčil o tom, že písničky prostupují životy. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem si uvědomil, že jsem jednu určitou píseň slyšel ve svém minulém životě a co jsem s ní prožíval. Chci tím říct, že písničky na naší desce jsou i o tom, proč tady jsme, o spiritualitě. Jsou o optimistickém pojetí smrti.
Jakou píseň jste znal ze svého minulého života?
Burian: Jmenuje se You’ll never walk alone. Dnes je to hymna fotbalových fanoušků FC Liverpool, což jsem dlouho nevěděl. Vznikla v roce 1945 pro muzikál Carousel. Ta zkušenost z minulého života podpořila mou teorii, že čas neexistuje a že jsou paralelní životy. Ale to už je na jinou debatu, navíc chápu, že je to pro mnohé trochu bláznivé.
Kdo dnes tvoří kapelu Southpaw?
Havlíček: Z hlediska skládání písniček jsme to my dva. Řídíme ji, určujeme, jakým směrem půjde, jak se bude vyvíjet. Doplňují nás tři muzikanti, kteří do toho jdou s námi. Bez nich by to byl jiný formát, než nás baví. Mohli bychom zůstat jen dva, ale naplňuje nás právě formát kapely, který je pro nás posvátný.
Budete koncertovat?
Burian: Plánujeme to od listopadu a hlavně příští rok. Nechtěli bychom, aby intenzita našeho vystupování byla tak velká, jako před naším rozchodem v roce 2011. Chceme si koncerty vybírat a hrát na dobrých akcích. Nejvyšší životní hodnota je teď pro nás čas. Chceme si ho užít.
Může se vám hodit na Zboží.cz: