Článek
Na konci září loňského roku jste hráli na Křižíkově fontáně v Praze na Výstavišti. Byl to poslední koncert velké české kapely před uzavřením kultury. Jak jste ho prožívali?
P. B. Ch.: Měli jsme především radost z toho, že hrajeme, protože to bylo po delší době.
Dvořák: Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli koncert bude. Zkoušeli jsme ve zkušebně, ale nic nebylo jasné. Bylo to docela napínavé.
Za sebe musím říct, že mi přišlo příjemné znovu si zahrát na místě, které se před revolucí jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Před lety jsme tam začínali a i tím menším počtem diváků nám to loňský koncert připomněl. Kvůli omezením mohly přijít jen nějaké dva tisíce lidí.
Zpětně bych jim chtěl poděkovat. Přestože pršelo a nebylo hezky, zažili jsme atmosféru jako v klimatizované a komfortní aréně. Myslím si, že pro ně a pro nás to bylo moc příjemné.
Kodym: Lidé byli natěšení zvláštním způsobem, který jsem do té doby neznal. Asi to bylo poloválečnými podmínkami, za kterých se koncert uskutečnil. Podle mě se mohl konat jenom díky tomu, že vláda se těšila na volby a omezení posunula až na dobu po nich. Kdyby nebyly volby, koncert by nejspíš nebyl.
Předtím jste museli několik vystoupení zrušit či přeložit…
Koller: Bylo jich třináct a musím říct, že to není legrace. Byli jsme tím samozřejmě postiženi my, muzikanti. Ještě hůř na tom ale byli a stále jsou manažeři, kteří pořád jednají o nových termínech a přitom netuší, kdy to všechno skončí. Už bezmála rok nedělají nic jiného.
Bavíte se o průběhu pandemie a o tom, kdy by se koncerty zase mohly konat?
Kodym: Mluvíme o tom každý týden, minimálně dvakrát. Scházíme se prostřednictvím internetového spojení a kujeme plány. Teď ale jen víme, že to jednou pomine.
P. B. Ch.: Nic není nastálo, jak zpívá David Koller v jedné písničce.
Dvořák: Nesedíme na zadku a nenadáváme, že je to mizérie. Intenzivně chystáme podzimní turné. Jsou nutné velké přípravy, a právě na tom pracujeme. Připravujeme také studiové album k turné s písněmi s aranžemi pro symfoniky a fotoknihu.
Budou aranže vašich písniček na albu a potažmo koncertech stejné, jako byly na koncertě Lucie v opeře v roce 2002?
Koller: Kryštof Marek, se kterým jsme už mnohokrát spolupracovali, připravil pro většinu skladeb úplně nové. Je však pravda, že u některých ty z roku 2002 s malými obměnami zůstanou. Loni proběhlo v Hradci Králové několik zkoušek s filharmonií. Teď vybíráme skladby, které nahrajeme na album. A chystáme koncertní program.
Je v kapele někdo, kdo by si na aranže písní pro symfonický orchestr troufl?
Kodym: Nejde o to, troufnout si. Člověk v tom musí mít nějakou praxi a zkušenost. Pochybuju, že někdo z nás je má. Možná Michal…
Dvořák: Troufl bych si, ale je to nereálné. Se symfonickým orchestrem lze pracovat mnoha způsoby a my máme cíle a nároky nejvyšší. I proto je potřeba, aby aranže připravil někdo jiný než ten, kdo ty písně v některých případech hraje více než třicet let. I ze sledování své oblíbené filmové hudby vím, že ti nejlepší aranžéři svá nejlepší díla napsali až po padesátém roce života.
Kryštof Marek je ten správný člověk. Má odstup, nadhled, zkušenosti, napsal stovky aranží a je to absolutní profesionál.
Koller: K vytvoření aranží pro dvě písničky jsme oslovili ještě Michala Nejtka, který píše trochu jinak než Kryštof. Chceme, aby to bylo trochu pestré.
Jeden z posledních koncertů v rámci turné EvoLucie v lochotínském amfiteátru v Plzni v roce 2019.
Jak bude vypadat fotokniha, kterou chystáte k vydání?
Kodym: Podařilo se nám objevit spoustu překvapivých i originálních fotek. Většina z těch, kteří nás fotografovali, má snímky pečlivě archivované. Objevili jsme i fotky, o nichž jsme kdysi věděli, ale protože nám zmizely z dohledu, tak jsme na ně zapomněli. A přestože jsou některé staré více než třicet let, zdá se mi, jako by momenty na nich proběhly včera.
Třeba Ondřej Pýcha, který nás fotil nejvíc ze všech, nám dodal šest a půl tisíce snímků. Nebyla legrace zhlédnout je odpovědně všechny a k tomu ještě asi tři tisíce dalších. Bylo to martyrium, ale bylo zajímavé.
P. B. Ch.: Doufám, že se fanoušci budou bavit, protože to fakt bude stát za to.
Kodym: Seděl jsem jednou od pátku do neděle nad fotkami a nedělal nic jiného, než si je prohlížel. Byla to docela dřina, ale během těch dnů se mi díky fotkám vybavily naprosto konkrétní vzpomínky i to, co, kde, s kým a jak se dělo.
Na jednu stranu to bylo emocionálně hezké. Emocí bylo tolik, že jsem takový jejich nápor v tak krátké době předtím nikdy nezažil. Bylo to ale i trochu na hlavu, mozek na to není zvyklý. Taková kniha se dělá jednou za život.
Když jste v roce 1985 začínali, jaké byly vaše ambice?
Kodym: Byli jsme mladí a mysleli jsme si, že když se nějaká kapela dožije třiceti, nebo dokonce čtyřiceti let, je stará. Byl to generační pohled, takže jsme nepřemýšleli o tom, jak dlouho vydržíme.
Já se například s P. B. Ch. seznámil tak, že jsem měl skupinu Prášek, ze které odešel baskytarista. Hráli jsme novou vlnu a on chtěl dělat jižanský rock. Dali jsme inzerát, že sháníme nového baskytaristu, který by uměl hrát jako Tony Levin a uměl funky.
Přihlásil se kluk, který měl super aparaturu, fantastickou baskytaru Ibanez, na kterou v té době hrál Sting, a hrál jako pánbůh. Problém byl v tom, že nám bylo osmnáct a jemu osmadvacet. Přestože byl fenomenální, řekli jsme si, že je to už skoro důchodce, a nevzali jsme ho.
Za pár dní přišel na stejný inzerát P. B. Ch., kterému bylo dvacet. Stejně jsem si říkal, jestli není trošku starý. Ale nakonec jsme ho vzali.
Ceníte si toho, že kapela vydržela s pauzou i různými zaškobrtnutími šestatřicet let?
P. B. Ch.: Čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, jaká je vzácnost a výjimečnost, že jsme se potkali, sedli si a máme podobný názor na muziku. To jsou věci, které drží kapelu pohromadě.
Je něco, čeho litujete?
Kodym: Asi by bylo o něco lepší, kdybychom byli ve shodě celých šestatřicet let. My ale byli občas ve přích a kvůli tomu jsme v celkovém součtu pár let pauzírovali. Místo toho mohly vzniknout fantastické desky. Jsme o ně možná ochuzenější.
Ačkoli je zbytečné takhle uvažovat. K ničemu to není.