Článek
Pro české fanoušky je zajímavé, co bude následovat ve zbytku léta. Inhaler se nejprve zastaví na festivalu Colours of Ostrava, jenž se koná ve dnech 13. až 16. července. Poté vystoupí 18. srpna v Praze jako předskupina britských Arctic Monkeys. Na otázky odpovídali zpěvák a kytarista Elijah Hewson, baskytarista Robert Keating, kytarista Josh Jenkinson a bubeník Ryan McMahon.
Do mnoha zemí se na současném turné dostáváte poprvé v životě. Stíháte si to užít?
McMahon: Například ve Skandinávii jsme byli poprvé. A to nás vždy povzbudí a vytáhne aspoň na chvíli ven do ulic. Když jsme ale někde už podruhé či potřetí, tak to radši bereme zvolna a upřednostníme odpočinek, abychom měli energii na koncert. Ale třeba zrovna Prahu jsme neodflákli, byli jsme na Staroměstském náměstí a zašli si do baru a na večeři.
Před rokem jste vydali své první album. Jak se od té doby změnil váš život?
Hewson: Úplně zásadně, ale nejen proto, že vyšlo album, ale jelikož se konečně zase může hrát a my toho rádi využíváme. Je hezká změna nebýt zaseklý doma na gauči, ze kterého jsme maximálně mohli poskytovat rozhovory o svých plánech.
Během nich jste tvrdili, že jste kapelu založili, protože jste nechtěli vyrůst. Máte rok po vydání alba uprostřed mezinárodního turné pocit, že se vám to daří?
Hewson: Pořád si držíme palce, abychom nemuseli dospět příliš brzy. Ale je pravda, že na turné se člověk cítí spíš o něco starší. Aspoň já to tak mám. Když máte každý večer koncert, dopadne na vás tíha zodpovědnosti. Milujeme jít ven a bavit se, ale snažíme se chovat rozumně. Já bych si měl dávat pozor na svůj hlas a neměl bych být celou noc vzhůru a pít…
Jaká je vaše nejoblíbenější část dne na turné?
Hewson: Když hrajeme My Honest Face. Je to poslední písnička koncertu, který v tu chvíli graduje. Při ní se vždy nejvíc odvážeme a pocítíme úlevu. Pro mě je to jasný vrchol. Ale třeba tady Ryan je zase ranní ptáče. Jeho nejoblíbenější část dne je hned začátek. Vstává dřív než ostatní a chodí se projít.
McMahon: Neplatí to vždy. Občas spím do dvanácti.
Jenkinson: To neznamená, že se nebudíš první!
Keating: Já mám rád ten klid, když všichni usnou. Pak mě ale tahají z postele ve tři odpoledne. Není to zdravý režim, ale každý potřebuje někdy chvíli jen sám pro sebe.
Máte nyní velmi nabitý program. Třeba v červnu vás čeká řada festivalů včetně Glastonbury nebo velký open air koncert v rodném Dublinu. Dokážete se na něco konkrétního těšit?
McMahon: Jediná šance je si to užívat den po dni a soustředit se na to, kde jsme tady a teď. Jako by zítřek neexistoval.
Keating: Obzvlášť po covidu mi přijde šílené upínat se k jednomu bodu v budoucnosti. Představte si, že by se pak to, na co jste se tak těšila, neuskutečnilo. Zešílel bych. To už jsme tu měli. Máme v červnu koncerty? Perfektní, ale nemá cenu se k nim upínat. Glastonbury bude určitě legrace. Už jsme žertovali, že ten festival možná neexistuje, poté, co se zrušil ročník, kde jsme měli vystoupit. Teď se jeho existence zdá opět reálnější.
McMahon: Náš koncert ve Fairview Parku v Dublinu bude také určitě legrace. To je velká věc. V Dublinu jsme nehráli dva a půl roku. Pokud bychom přeci jen měli něco vyzdvihnout, bude to tohle, protože ten koncert pro nás opravdu hodně znamená. Jsme tam doma.
Hewson: Také nás v létě čekají turné s Kings of Leon a Arctic Monkeys, což jsou kapely, které patří k našim úplně nejoblíbenějším.
Ještě předtím máte v Dublinu dva malé klubové koncerty. Na rozehřátí?
Hewson: Tak trochu. Budeme hrát v jednom z našich nejoblíbenějších dublinských klubů. Jmenuje se The Workman ’s Club.
Vy už jste za sebou měli koncertní zkušenosti i před covidem, ale nyní je to přece jen intenzivnější. Překvapilo vás něco?
Keating: O kolik starší po roce vypadáme.
Hewson: Mě především naši fanoušci. Před pandemií na nás v Evropě a na několika koncertech v Americe chodilo především starší publikum. Nyní vidíme, že se nám začíná dařit budovat si jakousi komunitu, která chodí opravdu na nás.
Vaše deska se po vydání dostala na první místo britské hitparády. Jak se vám píšou nové písničky od chvíle, kdy jste si ověřili, že ty první se líbí nejen vám, ale i publiku?
Hewson: Dobře. Mám ale pocit, jako bychom znovu začínali úplně od začátku. Oddechli jsme si a nyní se zamýšlíme nad tím, co chceme dělat a sdělovat dál. Cheer Up Baby se rodilo od doby, kdy nám bylo šestnáct let. Je zajímavý pocit, se po tak dlouhé době konečně pohnout dál. Líbí se mi to.
Máte nyní nějaký časový plán?
McMahon: Ano, ale termíny se občas posouvají, takže nemá smysl ho sdělovat. Nahrávání a vydání nové desky jsou rozhodně na vrcholu našich priorit, rádi bychom se k tomu dostali brzy. Ale vzhledem k tomu, že máme za sebou dva roky lockdownů, chceme co nejvíc hrát a dostat se k lidem. Musíme najít rovnováhu, ale řekl bych, že to se nám daří dobře.
Potřebujete se na chvíli zastavit, abyste mohli tvořit, nebo se vám daří psát písničky i mezi koncerty?
Hewson: Platí obojí. Na začátku roku jsme věnovali tvorbě i nahrávání dva měsíce a podařilo se nám velmi rychle a přirozeně napsat docela dost písniček. Myslím, že proti dřívějšku bylo znát, že už jsme získali nějaké zkušenosti, a koncerty, které máme za sebou, nás nejspíš jako muzikanty docela posunul y. Občas se ale daří něco vymyslet i cestou na turné. Některé písničky jsou na světě za pár hodin, jiné si žádají roky. Tak jak jsme to zažili s první deskou.
Může se vám hodit na Zboží.cz: