Článek
Vaše evropské turné je v plném proudu. Jak ho prožíváte?
V uplynulých letech jsme museli zrušit tři turné, až nyní si konečně pořádně zahrajeme, takže tím hodně žiju. V posledním roce jsem se na přípravu koncertů soustředil, vytvářel jsem skladbám nové aranže a podobně. Přál jsem si, abychom, až se po té dlouhé době vrátíme konečně na pódia, přišli s něčím vzrušujícím a jedinečným. Každý z hráčů nyní navíc i zpívá, takže máme šest různých hlasů a můžeme si naživo dovolit hodně silné sbory.
Poslední turné jsme měli v roce 2019 a pamatuji si, že mě trápilo, že jsme tehdy neměli dost času na přípravu. Když člověk pořád koncertoval, neměl moc času, aby do vystoupení přinesl opravdové změny. To je škoda, protože časem objevíte místa, která si zaslouží vývoj a potřebují upravit.
Nyní jsem měl čas se tomu opravdu věnovat a znovu naše skladby prozkoumat a myslím, že lidé budou překvapeni, kam jsem je posunul. Jsem si jistý, že je poznají, ale rozhodně nejsou stejné. V nové podobě už tolik nespoléhají na technologie, je to daleko víc živý organismus.
Kdy jste si uvědomil, že hudba nabízí daleko víc, než člověk pozná z mainstreamu?
Už v dětství. Můj otec je z Londýna a matka z Irska. Pochází z venkova z farmářské rodiny. V Londýně jsem nasával rockovou hudbu a v Irsku se o prázdninách seznamoval s tamním folkem. To byl první kontrast, který jsem zaznamenal.
Bohatství hudby jsem víc začal vnímat, až když jsem se ve čtrnácti letech s rodinou přestěhoval na Nový Zéland, kde jsem začal objevovat maorskou hudbu. To byl první opravdu výrazný zážitek, nasával jsem kulturu Polynésie.
A potom už jsem si vždy užíval toho, jak je světová hudba bohatá. Poslouchal jsem rád třeba středomořskou hudbu. Ale nikdy jsem nežil jen světem muziky, které dnes říkáme world music, hrál jsem třeba i v punkové kapele.
Dřív byly mimochodem ale i hitparády daleko pestřejší, umísťovala se v nich hudba z celého světa a nebylo třeba nijak zvlášť pátrat, aby člověk našel něco zajímavého. Dnes je všechno velmi generické a tvořené ve stejných počítačových programech. Postrádám jakékoli odvážnější experimenty.
Hitparády jsou jednotvárnější než v minulosti, protože odrážejí především to, jakou hudbu poslouchají mladí lidé. Dřív byly reflexí vkusu všech věkových kategorií. Dnes se hudební trh zaměřuje na mladé a ti mají sklon poslouchat, cokoli je v módě. To je škoda, protože když podléhají skupinovému tlaku a snaží se o jakousi jednotnou identitu, ignorují velkou část světa.
Žil jste a samozřejmě i koncertoval v různých zemích světa. Dead Can Dance jste založil začátkem osmdesátých let v Austrálii, poté jste přesídlili do Londýna. Vaše hudba je inspirována spirituální muzikou z celého světa. Jak moc jste v životě vyrážel na expedice za objevováním hudby různých kultur?
Moc často ne. Nepotřebuji pokaždé vyrazit přímo na místo, většinou prostě jenom poslouchám hudbu, která mě baví. Momentálně jsem po uši v indické. Rád ale vzpomínám například na cesty do Maroka, kde jsme v horách objevili úžasný svět. Hudba, kterou jsme zde poslouchali, byla naprosto dechberoucí. Bylo to trochu jako cestovat časem.
Mám rád poušť, je naprostým protikladem městského života, jaký známe třeba z Evropy. Zamiloval jsem si tamní kulturu a přijížděl domů s velkým množstvím hudebních nástrojů.
V souvislosti s vaší kapelou se zmiňuje, že jste se opakovaně rozpadli. Proč spolu s Lisou nedokážete pracovat bez větších odloučení?
Opravdu jsme se rozešli jen jednou. Po albu Spiritchaser jsme potřebovali každý strávit nějaký čas zvlášť. Asi bychom to tehdy nijak nenafukovali a jen si dopřáli chvilku v ústraní, ale kvůli smlouvám s vydavatelstvím jsme museli vydat oficiální prohlášení. Kdyby nás naše závazky nenutily řešit to veřejně, nikdo by si ani nevšiml.
S Lisou jsme během let měli neshody, ale je skvělý hudební parťák. Dobu, kterou později využila k tomu, aby se soustředila na svou filmovou hudbu, jsem vítal, protože jsem zrovna měl malé dítě a chtěl se mu věnovat. Prostě jsme si vzali oddechový čas. A návrat na scénu v roce 2005 byl skvělý, protože naše popularita v mezičase vzrostla natolik, že jsme najednou hráli daleko větší a pro mě nezapomenutelné koncerty, na které jsme navíc díky pauze měli hodně energie.
Co vás na kapele nejvíc baví v současné době?
Nakonec jsou to vždy koncerty, které vás nejvíc uspokojí. Není žádné tajemství, že dobrý koncert vás dostane do rauše. A je to dobře, protože přípravou na tu chvíli strávíte devadesát devět procent času, takže je třeba si ji užít. Ten moment na pódiu, ono spolčení s publikem, které na okamžik vznikne, v tom je kouzlo naší práce.
Může se vám hodit na Zboží.cz: